Tento týden začal krásně, ale už nám meteorologové vyhrožují, že tomu krásnému počasí bude brzy konec. Ještě nám ta zima nedá pokoj.
Všechny nás to láká se aspoň projít na tom životadárném sluníčku. Ano, také my s manželem jsme zase najeli na ranní i odpolední vycházkový systém spojený s nákupem i nějakých drobností.
Tak jsme se včera po obědě vydali k jedné známé a byl to nářez! Paní, říkejme jí Božena, seděla celá roztřesená doma u stolu a koukala na televizi. Ve svém křesle, kde jsme ho naposledy viděli před půl rokem, také stále sedí její šedesátiletý syn.
Hned na začátku bych položila otázku, jestli si myslíte, že je možné žít úplně bez jakéhokoliv příjmu víc jak půl roku?
Ano, je. Máte-li mámu, jde to. Ona z důchodu živí syna bez příjmu, bez peněz, vaří mu, pere, žehlí, nevím, jak to ten syn dělá, ale když jsem se ho zeptala, jestli se aspoň bez těch peněz odnaučil kouřit – ne, jestli se odnaučil pít pivo – ne.
On té mámě ani nepomůže doma, ona je z něho už na nervy, já se bojím, že to tam nedopadne dobře. Celé dny spolu téměř nemluví, on jen sedí v tom svém křesle, roste mu pupek a máma hubne ze stresu. Jeho nic nedonutí k tomu, aby se sebou něco dělal.
Dříve bral aspoň sociální dávky, bydlel na ubytovně, ale…. odmítal veřejně prospěšné práce, tak mu přestali dávat sociální dávky, on přestal chodit se hlásit, tím pádem ho vyhodili i z ubytovny, protože neměl žádný příjem, tak neplatil.
Ještě že má tu mámu, ale už není taky nejmladší, stále se stresuje, protože se za něj i stydí, ale nevím, nevím, kdyby se tam něco stalo.
Chápu, že každá mamka má ráda své děti, ať jsou jakékoliv, ale tady si říkám, že co je moc to je moc.
Takové krásné počasí, určitě by jí to trošku pomohlo na nervy, ale oni oba dva sedí doma a čučí na bednu. Je to začarovaný kruh, ze kterého se těžko vystupuje.