Pocit samoty je bych řekla vyloženě subjektivní. Všichni známe ty stavy, když bychom byli raději sami na celém světě, a na druhé straně nám zase strašně moc chybí společnost.
Myslím, že toto všechno může být spojeno s mnoha faktory. Když jsme mladí, tak nějakou samotu snad ani často nepociťujeme, když si ji vyloženě sami nevyhledáme. Ale čím jsme starší, tím víc na nás tato mrška doléhá.
Já relativně samotu moc neznám, protože jsem vyrůstala v rodině s rodiči a sourozenci, stále byli okolo buďto příbuzní nebo kamarádi, spolužáci a tak. Později, když jsem se vdala, tak byl manžel a pak děti.
Bohužel, stárneme všichni a tím pádem i ubývá těch všech okolo nás. Když se potom někdo dožije vysokého věku, je už ta samota jaksi nasnadě.
Nemusím chodit daleko. Jak už jsem mockrát psala, mám maminku, které je 92 let. Tatínek je 30 let po smrti a maminka zůstala už sama. Má nás, tři děti a spoustu vnoučat a pravnoučat, ale….. No právě, to ale.
Já se odstěhovala dost daleko hned po svatbě, sestra ani bratr nebydleli moc daleko, ale všichni víme, že každý máme své povinnosti a tak aby maminka prý nebyla sama, našel si bratr větší dům, odstěhoval se taky dost daleko od rodného kraje a maminku si vzal sebou. Má u něj svůj malý byteček, ale stejně je sama. Bratr i švagrová podnikají, jsou od rána do večera v práci, dokonce i v sobotu dopoledne a když jsou doma, mají spoustu povinností i kolem domu a zahrady.
Maminka je tedy od rána sama doma, navíc má jen malé zbytky zraku tak nemůže ani koukat na televizi, ani číst, ani luštit, jen poslouchá rádio. Vzhledem ke zrakovému handicapu si ani nemůže vařit, tak je to pro ni zlé. Psychicky ji ničí SAMOTA. My se sestrou jsme dost daleko, jezdíme tam za ní každý měsíc, střídáme se a hned je na ní pak vidět ta změna. Ano, staří lidé, zvlášť když na tom jsou tak, jako moje maminka, tak o samotě strádají a je-li v jejich blízkosti někdo z nás, je to úplně někdo jiný. Okamžitě jsou zdravotní problémy takhle malinké, nálada z bodu mrazu je přímo skvělá. Zkrátka je to vidět a hodně. Ale časově opravdu není možné být s takovým starším člověkem stále po celých dvacet čtyři hodin a to pak není pro ně dobré. A také chce mít každý i trochu svého soukromí, i moje maminka.
V domovech důchodců sice nejsou sami, ale dá se tomuto zařízení zase ještě vůbec říkat DOMOV? Já vím, zdá se, že řešení je téměř nemožné, byť se snažíme sebevíc. A když ještě k tomu zestárnou i ty děti a nemají sílu, je to ještě horší.