Zítra určitě dostanu krásnou kytici. To manžel nikdy nezapomene. Máme totiž právě 17.10. výročí svatby. Už jsme spolu 31 let, kdo by tomu tenkrát věřil, že se spolu ještě tak dlouho užijeme, když jsme se brali, nebyli jsme nejmladší….
Jen připomenu, že jsme se znali 10 let, já jsem před ním stále prchala, když mne zval na kávu, ale nakonec jsem ráda, že to dopadlo jak to dopadlo.
Začali jsme spolu chodit v květnu a v říjnu byla svatba. Manžel nechtěl žít „jen tak“ a taky asi měl strach, abych si to nerozmyslela.
Už jsem na sebe toho prozradila dost, třeba i to, že už máme svoje vypito, ale byly doby, kdy jsme si rádi dělávali soukromý mejdan. Také třeba každou sobotu. Koupili jsme si lahvinku vína, připravila jsem k tomu něco dobrého na zakousnutí, zapálili jsme si svíčky a pouštěli nosiče s písničkami, které máme oba rádi, já si u toho i zazpívala… teď si dám skleničku a je mi vedro a nebo se mi chce spát.
Včera dopoledne během vaření zase začal ten můj stále se opakující seriál – páteř. Lék na bolest nepomohl, chodila (no spíš šmajdala) jsem v předklonu, pak už to nešlo ani sedět, v noci ani ležet. Lidi, řeknu vám, že se už nedivím některým lidem, že dobrovolně odejdou z tohoto světa kvůli krutým bolestem. Já měla noc jak z hororu a ráno jsem nevěděla, zda jít k doktorce, aby mi píchla injekci, nebo se na to vykašlat. Nakonec jsem poslechla manžela, který mi dělal bodyguarda a jela k doktorce. Je mi líp, je to hodně znát, venku svítí sluníčko, na světě je krásně! Zítra dostanu ještě jednu včeličku a tak snad budu moci to naše výročí prožít klidně a bez bolesti.
Rozšoupneme se až v sobotu, to bude dobrý obídek, obložené chlebíčky, opražené mandličky, červené vínko (ale celou sedmičku už asi nezvládnem), jen písničky nebudou. Máme nefunkční hifi věž. Škoda. Už s tím budu muset něco udělat.
Nejdůležitější ovšem je, abych byla v pořádku příští týden na víkend. Zase mám jet k mamince trošku něco udělat, je na mne řada, tak abych nebyla bita. 🙂