Je to jako nekonečný seriál. Už dávno jsem slíbila druhé babičce, že jí nastrouhám na robotu jablka, která ona zavařuje také na štrúdl. Ale proti ní jsme opravdu jen troškaři. Ona ta jablka sice neloupe, ale vykrájet takové množství, to tedy smekám. A je na to sama.
Kbelík jablek dokáže vykrájet, ale co jí nejvíce vadí, když přijde k nám je to, že musí vyšlapat těch 63 schodů k nám nahoru. Vždy dostaneme vynadáno, že musíme bydlet až tak nahoře a kdyby prý měla peníze, koupí nám nějaký byt dole v přízemí. 
Zapomněla jsem vyfotit ten kbelík nakrájených jablek, ta byla v tom plechovém vedle. Tak aspoň už nastrouhaná jablka. A upozorňuji, že se jednalo opravdu o velký kbelík. Inu, babičky to jen pro sebe nedělají, to všichni víme.
Ale to ještě nemá být konec. Babička zkusila dle receptu uvařit jablková povidla. Povedla se jí na první pokus a tak to navrhla i mně, že prý mají ještě na stromě jablek plno a abych to zkusila. Neuměla jsem říct ne a protože vím, že manžel jablka už letos úplně nesnáší, budu si je muset tentokrát zpracovat sama. Protože co babička Jiřinka slíbí, to také dodrží. No, já už jí zase zato pletu další ponožky, protože ty loňské nevydrží věčně. Takže my vlastně máme mezi sebou takový směnný obchod. A to je hezké, ne?