Jak jsem viděla téma týdne, okamžitě jsem si vzpomněla na jeden výrok jednoho mého vnoučka. Už je to pár let, ale zapomenout se nedá.
Já jen doufám, že on sám se o tomto článku nedozví, že mu to nikdo z rodiny, který by se sem dostal, nepoví. Dnes je to již plnoletý student, který má svou lásku. Je opravdu šikovný a chytrý, ale tento výrok se mu tenkrát povedl.
Byly mu tenkrát 3 roky, byl u zápisu do školky. Jak víme, tak tam jsou vždy zvídaví a pokládají dětem různé dotazy a otázky, mezi jimým se ho samozřejmě ptali, jak se jmenuje.
On s úplně vážnou tváří hbitě odpověděl : „Génius banka“. Ještě teď mi to vyvolalo úsměv na tváři. Snacha, kterou tam všichni znali, protože učí na zdejší základní škole, tak prý celá zrudla, řekla mu, aby řekl své jméno, ale on se neopravil a trval na svém. Nikdo nevěděl, co ho to tenkrát napadlo, když už génius, tak proč zrovna banka, ale prostě to tak bylo a už se s tím nedalo nic dělat. Příští rok bude maturovat a chce jít studovat zřejmě na Vysokou ekonomickou školu, ale to určitě nebude spojené s bankou.
Uběhlo od té doby už hodně roků, ale na takové představení se nedá zapomenout. On je ale hrozně nerad, když mu to někdo připomene. Já tedy nevím proč. 
Já vím, že většina rodičů si říká, jaké má geniální děti a co potom vnoučata, že? Ale o tom jsem opravdu psát nechtěla, jen jsem si vzpomněla na tuto úsměvnou příhodu.
A ještě jen dodám, že když byl u zápisu do školy, tak sice takto neexceloval, ale prý si jen „ztlumil zvuk“. Zkrátka, byla s ním docela legrace.