Začala bych tak, že pojedu z Mostu do Prahy přes Brno. To je opravdu ale jen jako „oslí můstek“.
Mám-li psát o cestování, tak to hlavní totiž začalo až s mým nynějším manželem, se kterým jsme se brali na podzim roku 1981. Hned další rok jsme vzali dceru na dovolenou do Brd. Bylo tam krásně, ale toho hmyzu, hrůza!
Do doby, než jsem začala pořádně cestovat, tak jsem byla sama na Rujáně v Německu, letecky dvakrát s dětmi v Bulharsku, a pak už jen nějaké zájezdy.
S manželem jsme to vzali zgruntu. V roce 1983 jsme začali jezdit pravidelně ob rok do lázní s pohybovým ústrojím. Byly většinou sice jen příspěvkové, ale zato jsme procestovali hodně krásných míst i na Slovensku. Končili jsme v roce 2007, dnes už nic.
Každý rok jsme jezdili jak na poznávací, tak i na pobytové zájezdy v naší republice, ale i do ciziny. Dokud jsme jezdili sami, tak na mne velmi zapůsobila dovolená na Kanárských ostrovech, o které jsem už několikrát psala.
Později, až jsme měli už 3 vnoučátka, tak jsme začali přemýšlet o dovolené, nebo chcete-li cestování všichni spolu. Bylo to v době, když ještě měly firmy své podnikové rekreace. Tenkrát to byl chatový tábor v Borném a zkusili jsme to na víkend, jak nám to společně půjde. Tedy, já s manželem, syn s manželkou a 2 dětmi (malý ještě nechodil), dcera s manželem a dcerou.
Z dovolené „na zkoušku“
Moc se nám tam líbilo, tak jsme pak jezdili každý rok. Protože dcera i snacha jsou učitelky, měly možnost si zamluvit pobyt ve ŠVP ve Sklárně a ve Frymburku. Tam se děti vyřádily a my také! Když přibyl ještě další vnouček, začali jsme jezdit všichni k moři do Itálie. Cesta autobusem byla sice úmorná, ale hlavně pro nás, starší, dětem to nevadilo. A u toho moře – to byla nádhera! Já si vůbec nedovedu představit, kdybychom jeli jen sami s manželem, co bychom tam celou dobu dělali!? Takhle nebylo o zábavu nouzi, všude jsme chodili společně, večery také byly společné – jedním slovem skvělé!
Tak to jsme my + fotografující
Nejvíce vzpomínáme na období, když byl náš nejmladší vnouček ještě dost malý a děda ho strašil, že je v moři žralok a pod vodou ho chytal za nohu nebo ruku, to byla zábava! Vnouček věděl, že je to děda, ale přesto měl v očích hrůzu a vždy ho zachraňoval kdo? No přece babička! Přidala se i ostatní vnoučata a pak byl nejvíc utahaný dědeček. Na dědovo „žraločka“ vzpomínáme všichni opravdu moc rádi!
Žraloček v moři a babička-zachránce
Mohu-li tedy bilancovat, což už já musím, protože už jsem na takovou dálku nezpůsobilá, tak jsme toho s manželem procestovali opravdu hodně. Ale nejvíc a nejraději vzpomínáme na společné cesty do Itálie a na dědu „žraločka“. Jsou to krásné vzpomínky, kterými teď žijeme.