Minulý týden jsme si s manželem zase užili starosti. Asi během týdne se mu udělala v místě, kde končí hlava a začíná krk taková boule.
Divili jsme se tomu oba, protože vyrostla moc rychle. No a jak se objeví někde na těle boule, asi napadne většinu lidí jedno a to samé. Manžel říkal, že už nikam nepůjde, že ho nic nebolí a ať to dopadne jak chce. Boule měla cca 3 cm a nebolela! Co já jsem mohla dělat? Nic.
Až najednou v pátek ráno manžel konstatoval, co kdyby přece jenom s touto boulí zašel na chirurgii, že ho to v noci trochu bolelo. Tedy dobré znamení, řekli jsme si oba a já byla ráda, protože jsem v pátek odpoledne odjížděla k mamince, jak jsem psala v předchozích článcích.
Manžel tedy šel a přišel poměrně brzy a světe div se, už bez boule! Máme u nás na středisku totiž dvě oddělení chirurgie, každá má jiného majitele, tak šel tam, kde ho vzali bez doporučení. Prý se nemusí bát, není to nic nebezpečného a jestli chce, když v čekárně momentálně nikdo nebyl, aby mu ji hned odstranil. Manžel říkal, když už je tam, proč ne, na co bude čekat a bylo rozhodnuto. Přišel, měl si krk ledovat, ten moment ho nic nebolelo. Měl přijít na převaz v pondělí, ale kdyby se to rozkrvácelo, tak do Mostu do nemocnice.
Já odjížděla pryč, tak jsem trnula, aby nedošlo k nejhoršímu a naštěstí to dobře dopadlo. Dnes byl na dalším převazu a v pátek jde vyndat stehy.
Víte, co je na jednu stranu dobré a na druhou zajímavé? Tento rychlý pan chirurg totiž nic neposílá na histologii. Tedy nic z toho, o čem je sám přesvědčen, že je v pořádku. No, já už si taky říkám, že nemusíme všechno vědět a tak nemáme ani další nervy z toho, jak by to dopadlo. Ale určitě dobře. Člověk někomu věřit musí, jinak by se zbláznil, ne?