Život šel dál i v roce 2003, tak jsme se s rodinou rozhodli hned na začátku roku, že se sejdeme u nás a dohodneme si termín další dovolené do Itálie. Klaplo to, hned v lednu jsme zaplatili zálohu, hned bylo veseleji, zase jsme se měli na co těšit.
Přesto, že jsme s manželem stále museli navštěvovat nějaké lékaře, tak jsme si řekli, že do toho ještě půjdeme. A nechám vás hádat, kam jsme si to vybrali? Správně, do našeho oblíbeného Bibione.
No, posuďte sami, bylo nás dost, ne? A to ještě já chybím, jsem na té straně foťáku, která není vidět :-).
Tady jsme na pláži, jsem tam i já, ale nikdy se s námi nefotil manžel jedné paní, takže pořád někdo chybí!
Manžel se velice rád fotí vedle všelijakých poutačů, figurín a tak, ani tady to nebylo výjimkou.
I v roce 2004 jsme se jeli podívat do Itálie. Tentokrát do Lignana a jeli jsme jenom my s manželem a dcera s dětmi. Syn odmítl mačkat své dlouhé nohy v autobuse a dráždit si své žaludeční vředy. Takže žádní Hujerovic, bylo nás podstatně méně, ale také se nám tam líbilo.
V takovém apartmánu jsme bydleli, děti měly prostor na hraní venku před vilkou.
Takhle krásná zeleň tam byla všude, moc se mi líbily i kruhové objezdy, které měly uprostřed palmu.
Konečně se dostávám k mému poslednímu zahraničnímu cestování.
Je rok 2006 a my, Hujerovic, jsme odjeli zase k moři do Itálie, do Bibione, protože vnučka už vyhrožovala, že je jí 18 let, tak už s rodiči na dovolenou jezdit nebude, že je to naposledy. Riskla jsem to, ale moc dobře to nedopadlo.
Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, páteř nebolela víc, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi hůř vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to „rozchodit“. Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli. Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k „nim“, aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?).
Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. A to studovala gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělila krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající „Hujerovic“ byli venku a netrpělivě mě čekali. Hned jsem měla „na krajíčku“, bylo to milé.
Vnučka, která měla větší strach než já, mi píchla večer další injekci, pak druhý den ráno. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer cestou domů jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je později, než potřebuji, ale pak zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala „stěnu“ a vnučka píchla injekci.
Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni „skákali“ kolem mne. Od té doby jsme už si opravdu k moři netroufli a pokud vím, nebyli ani „mladí“.
Tak tady to ještě jakž takž šlo, to je naše rodina na pláži.
A takhle to vypadalo, když jsme šli všichni, tedy i ti naši známí, co s námi jezdili, někam na zmrzlinu nebo pizzu.
Další popisky ani fotky netřeba, Bibione už tu je mnohokrát. Tímto tedy končím své vzpomínání na cestování po světě. Moje praktická lékařka mi řekla, že mám s tou mou páteří s cestami konec, že se mohu jet tak maximálně podívat do Pelhřimova. 🙂 Známe se dlouho, proto si to mohla dovolit a mně nezbylo, než souhlasit a od té doby cestujeme jen po krásách naší vlasti.
Mohu na sebe něco prásknout? To moře mi chybí. Ale manžel má zase zakázánu cizinu úplně, tak jsem si aspoň hezky zavzpomínala.