Už jsem asi před 10 dny avizovala, že nám budou konečně téměř po padesáti letech měnit okna. Všichni jsme se těšili, my také, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká.
Včera ráno přijeli montážníci s novými okny ráno před osmou hodinou. Než okna složili, odnosili a poradili se, začali asi v devět. Odchytila jsem je jako první, sousedka „zaspala“. Měli dělat okna u nás dvou. Začali tedy u nás, my máme větší byt. Byli celkem čtyři a litovala jsem je, jak museli tahat stará okna dolů a nová nahoru až k nám do 3. patra = 63 schodů.
Hned po příchodu do bytu si jeden mladý pán řekl, jestli bych jim uvařila kávu, že jedou až z Tábora a jaksi to nestihli. Tak jsem pochopitelně souhlasila, uvařila čtyři pořádné kávy, nasypala jim krystalový cukr do misky, protože balený byl schovaný kdesi pod igelitem. Ještě si poručili smetanku. Všichni. Proč ne, nejsem lakomá.
Pracovali celkem pořád, dělali si jen kuřácké pauzy, nebyli na obědě, jedli jen za běhu rohlíky, salám a sýr. Až potud dobrý. Když jsem ale viděla, že ve VŠECH místnostech včetně kuchyně i chodby mají nějaké svoje věci, už se mi to nelíbilo. Pak jsem viděla jejich parťáka, jak na přikryté postele v ložnici postavil jejich špinavý odpadový kbelík na odpady, už se mi to nelíbilo. Ale nic jsem neřekla. Asi za hodinu si začali (po jednom!) říkat o další kávu. Celkem jsem jich vařila osm! Pak také chtěli po mně pytel na odpady, vzali si aspoň koš. Tu spoušť poté, co si jeden šel umýt ruce do koupelny, tak to snad neumí ani děti! Na balkoně mi přetrhali šňůry na prádlo, aniž by uznali za vhodné se zmínit. Nakonec si ještě půjčili naše štafle, které prý potom vrátí zase čisté, no to jsem si jen myslela! A jakou spoušť po sobě nechali zedníci, igelit z koberce byl stranou, malta rozšlapaná po koberci, tam, kde bylo jen lino tak to bylo našlapáno na linu, zkrátka pracovití bordeláři.
My jsme se s manželem snažili včera večer („oknaři“ od nás odešli ve 20 hod.) ještě sundat igelity, aspoň zhruba vyluxovat a vytřít. Opravdu už jsme dál nemohli, ostatně na dnešek slíbily pomoc děti. Já měla ten můj podvrtnutý kotník zase jako bačkoru, kříž jsem měla v jednom ohni a v rameni mi cukalo. Manžel nemohl na kolena. Ale byla jsem ráda, že jsme to tak zvládli, že budeme další den pokračovat.
Dnes jsme si přivstali a já hned ráno začala gruntovat kuchyni. Kolem desáté přijela dcera s vnučkou, vrhly se na okna, já měla ještě v kuchyni nějaké dodělávky a hlavně vaření. Když jsme byli všichni v nejlepším, přišel ten „hlavní“ montážník a řekl, že je mu líto, ale jdou nám dělat nepořádek. Špatně nasadili okno v obýváku, tak ho musí vybourat, znovu nasadit a zazdít. Napřed jsem si myslela, že si dělá legraci, ale bohužel. Manžel, když to slyšel, tak explodoval. Nadával, ale nebylo mu to nic platné. Myslela jsem, že bude mít infarkt, jak ho ta představa těžko vykonané práce, která byla zbytečná, zničila. Montážníci slíbili, že vše uvedou do takového stavu, v jakém byl před dnešním bouráním.
Obývák jsme tedy museli nechat osudu, dcera s vnučkou nám ještě stačily povléct a poslala jsem je domů. Odpoledne měl ještě přijet syn s vnukem a snachou.
Manžela jsem tedy uklidnila, pracovníci si pod okno (konečně) dali plachtu, na koberec igelity a pracovali. Nikdo jsme si jich nevšímali. Jen když jsem občas musela projít kolem tak jsem viděla, že opravdu po sobě uklízí. Nakonec si půjčili i vysavač a vyluxovali koberec. Omluvit se přišla žena, která za nich nemohla, jen jim pomáhala.
Pak přijel syn s rodinou, snacha umyla to poslední okno, syn s vnukem přenesli těžké věci na svá místa, syn mi dokonce pověsil záclony a vnuk mi zprovoznil DVD přehrávač u větší televize v obýváku, jak mi naposled slíbil.
Konec dobrý, všechno dobré se říká, ale jen díky mým hodným dětem a vnoučatům. Jim především děkujeme za ten krásný závěr dne. Stačili jsme si se všemi, i když s každou rodinou zvlášť, chvíli popovídat.
Na závěr jen chci říct, že není každá práce stejná, ani taková samozřejmá, kdy se montují nová okna. Jedna parta, co tady pracovala minulý týden tak jedné sousedce po sobě dokonce uklidila tak, že jí moc práce nezbylo.
Tak na tuhle firmu, kterou si firma CPI zjednala jako dodavatelskou na práci, na tu budeme dlouho vzpomínat. A v dobrém to nebude.