Dnes mi manžel přinesl ze schránky dopis (včera odpoledne už jsme nikam nešli v tom nečase) a já jsem si říkala, kdopak mi to asi píše?
Nebyl to radostný dopis. Psal mi můj bratránek, že zemřela moje poslední tetička. Věk měla krásný, za 14 dní by jí bylo 95 let, ale – krásný – co to je? Ano, je to všechno relativní, byla to hodná a láskyplná žena, vychovala čtyři syny a dobře a vždy jsem ji obdivovala za to, jaký byl mezi nimi všemi bezvadný vztah. Prý chtěla holčičku, ale myslím, že leckterá máma by byla moc ráda za byť jen jednoho jejího hodného syna a ona měla čtyři. Strýc je již delší dobu po smrti, tak si žila v domově důchodců a byla tam spokojená. Děti jí nabízely bydlení, ale nechtěla.
Pamatuji se, že jsem měla z maminčiny strany 3 tetičky a 2 strýčky, pochopitelně všichni měli své protějšky, tatínek měl 3 sourozence. A teď zůstala moje maminka už sama. Určitě ji musí napadat ty nejčernější myšlenky, nejen proto, že už je ze všech poslední, ale také proto, že jí bylo už 90 let. A to také napadají a stále častěji. Tak přeji nejen této tetičce, ale i všem ostatním klidné spočinutí.
Na závěr použiji verše Jiřího Wolkera:
Až zemřu, nic na tom světě
se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje
jak v rose k ránu květiny.
PS: Omlouvám se za tak smutný příspěvek, ale i to dnešní počasí tomu nahrává!