A došla jsem už až k roku 1996, tento rok bylo hlavní událostí to, že jsem měla po dovršení 55 let + 4 měsíce odejít do důchodu. Tak se na to celá moje rodina připravila už na moje narozeniny. Z fotografií je vidět, že mi bylo opravdu dobře. Jó, to je něco pro mne, jsem hold jako „kvočna“ mezi svými.
Tak to jsou první gratulanti. Můj manžel, můj bráška s rodinou, moje maminka a syn s rodinou.
Tady už se přidala i dcera s rodinou.
Takové krásné kytičky jsem dostala včetně toho dortíku – byl to krásný košík.
Je to vidět? Takhle krásně mi bylo, že jsem měla kolem sebe všechny mé drahé.
Nejlíp mi bylo s vnoučátky, škoda, že už tak vyrostla!
A také tento rok jsme zamířili my dva s manželem do Mariánských Lázní. Počasí bylo hezké, ale pro mne a nakonec pro celou rodinu to moc hezky neskončilo.
Tady stojí manžel před hotelem Polonia, kam jsme celé roky jezdili.
No a tentokrát jsme museli odjet místo v sobotu už ve čtvrtek a to jsem ještě povolala na odvoz syna. No zkrátka jsem se při procházce lesem do kopce pořádně zadýchala, nemohla jsem pořádně popadnout dech ani když jsem už ležela, tak jsme šli na recepci, tam zavolali sanitku a vezli mne do nemocnice, kde mne vyšetřili a chtěli mne tam nechat na pozorování, ale manžel z toho byl na prášky, tak jsem jim slíbila, že pro mne přijede syn a že hned půjdu u nás na internu.
Tak jsem v pátek ráno hned šla na internu, když jsem přišla domů, tak na mne čekal napjatě nejen manžel, ale i dcera, která se jezdila celý týden do našeho bytu učit na další státnice a dodnes ji vidím, jak na mně visí očima, co se mnou je. Od té doby musím pořád užívat léky, infarkt to nebyl, ale je ze mne kardiak. No co se dá dělat, nic, jen jsem se s tím musela naučit žít. Dcera nakonec ty státnice také úspěšně zvládla, takže to nakonec vše dobře dopadlo.
Ale ani ta moje nová nemoc nám nezabránila v tom, abychom se zase vydali všichni Hujerovic na dovolenou, tentokrát to bylo zase do objektu školy, do Nuzerova. Ostatně jak se nám dařilo je zase vidět z fotografií.
Tady si naši chlapi dávali pivko a je vidět, že jim bylo dobře.
Také se tam sportovalo, jak předvádí moje děti.
Tady jsme před projížďkou s koníčkem. Bylo to moc hezké!
A také se vnučka krásně projela, ale přímo na koni, vždy je měla moc ráda!
A konečně tedy přišel můj odchod do důchodu. Měla jsem odejít začátkem září a tak jsem si už řekla, že dokončím celý rok a odcházela jsem vlastně 1.1.1997.
V práci jsem se loučila s kolektivem hezky, to mám také zdokumentované na fotografiích a později jsem tam občas zašla „na pokec“.
To bych nebyla celá já, abych se neřehtala na celé kolo!
Moje tehdejší oddělení včetně mého vedoucího.
A ještě jedno usměvavé foto. Bylo mi mezi nimi krásně a ráda jsem chodila do práce.