My s mužem jsme dostali od jeho rodičů chatu, kterou jsme prodali, vzali půjčku (už jsem si zase půjčila – po kolikáté už) a koupili auto. No, auto, Trabanta, ale tenkrát jsme byli moc rádi a 35 tis. Kč za nový vůz byla pro nás kupa peněz. Jezdili jsme na výlety, na dovolenou, k mým rodičům na Moravu, ale vždy jen, když se ušetřilo na benzin. Jinak ne.
Tady jsme si zajeli od rodičů z Brna až do Bratislavy, tenkrát ještě v rámci jedné republiky. A vzali jsme sebou i moji maminku.
Občas jsme zajeli na dovču i na Moravu a tam za námi pak přijel i můj o 14 let mladší bráška (ten úplně vpravo)
nebo jsme jezdili „jen tak“ po vlasti české.
Mé štěstí ale nemělo dlouhého trvání. Asi rok a půl po svatbě se mi můj muž začal nějak toulat. Jednou na něj čekali jeho rodiče u nás dost dlouho a když nešel, šly jsme ho s jeho maminkou hledat, myslely jsme, že bude v hospodě, kam také rád zavítal. Po cestě k jedné takové instanci jsme uviděly jeho služební auto a to překvapení! Seděl v něm a líbal se s nějakou cizí ženou! Jeho maminka byla opravdu skvělá! Vzala vše hned do svých rukou a zeptala se jí, jestli ví, že je ženatý a má děti. Ona samozřejmě brala ty moje jako jejich, ale on už měl z 1. manželství dceru o rok starší, než byla ta moje. Ta slečna se zachovala velice slušně, jemu řekla, aby počkal venku, parkoval totiž před jejich domem, nás dvě vzala dovnitř a ještě se nám omluvila, že to nevěděla, že jí řekl, že je rozvedený a o dětech vůbec nemluvil. Také nám slíbila, že už se s ním nebude stýkat a nechce ho vidět. Tak jsme se rozloučily a šli společně s ním domů. Maminka šla napřed k nám. My šli pomaleji, protože on měl přece jen větší respekt z tatínka, který byl u nás a hlídal děti. Oni tedy odešli dřív, než jsme se vrátili my. Další den mi můj muž přinesl ukázat dopis, ve kterém mu ta slečna opravdu napsala, že už ho nechce vidět, aby za ní nejezdil a opravdu mu neotevřela. Tak mi to ještě vyčetl, že za to mohu já! Tak to už bylo i na mne moc. Řekla jsem mu, že pokud mi někdy v budoucnu řekne, že se zamiloval (tak jako teď) a bude chtít od nás odejít, nebudu mu bránit, ani ho přemlouvat, aby zůstal a nechám ho jít.
Bylo to těžké se vypořádat s jeho nevěrou, po čase jsem odpustila, ale zapomenout úplně nešlo. Na druhou stranu jsme se ale přes to všechno nějak přenesli a až na to jeho občasné „bumbání“ to docela šlo. Vzhledem k tomu, že jsme platili tu půjčku na auto, neměli ani jeden velký plat, on platil na dceru a já dostávala na 2 děti téměř také tolik, měli jsme jak se říká „z ruky do huby“. Takže mě jednou málem křísili, když přišel domů z hospody ještě s takovou jobovkou, že prý mu někdo ukradl výplatu! Nic, prostě nebyla! Co já se nastála u okna a načekala, když nepřišel včas z práce domů, obzvlášť po té jeho nevěře, kdy jsem nevěděla, jestli je na pivu nebo u ženský, no a teď ještě tohle! Jako téměř vždy, tak nám zase z nejhoršího pomohli jeho rodiče, byli opravdu úžasní, děti byly jako jejich vlastní vnoučátka, oni jim také říkali babičko a dědečku.
Je třeba ještě přiznat, že hned, jak jsme se vzali, tak jsme uvažovali o společném dítěti, i když jsem to původně již zavrhla, ale ono se stejně nedařilo. Měla jsem asi dáno do vínku, že budu rodit 3 x a víc ani ťuk. A tak to zůstalo.
Ještě bych měla dodat, že celou tu dobu jsem se někdy vídala při cestě do práce nebo z práce s tím mým „nápadníkem“, který mě vytrvale zval na kávu a já zatvrzele odmítala, tedy s mým nynějším manželem. Stali se z nás přátelé a to, co jsem si netroufla říci ani kamarádce, natož mamince, tak jsem říkala jemu.
No a ještě jednou jsme si s dětmi, ale i s manželem zopakovali pobyt u moře v Bulharsku od našeho podniku. Děti byly opět nadšené, všem se nám tam líbilo. Bylo to za 5 let po té první dovolené u moře, to už bylo dceři 8 a synovi 13 let!
To všechno za námi – to je moře! Moře je opravdu jedinečné a nezapomenutelné!