Ano, dispečerka to jsem prosím já. Téměř všichni tady o mně už ví, že mám starou dvaadevadesátiletou maminku. Když jsem tam byla posledně, tak jsem byla ráda, že už se naučila nosit u sebe stále zapnutý mobil a ještě jsem jí vysvětlila, kdyby se jí udělalo špatně nebo spadla a byla sama v domě, aby volala záchranku. Protože téměř nevidí, vysvětlila jsem jí, kde ji najde. Pak jsem ale uznala, že bude jednodušší zavolat mně, má mne na přímou volbu a to ji jde nejlépe, že se o další postarám, i když jsem sto km daleko.
Včera mi maminka volala v nezvyklou dobu a nezvyklý čas. Nemohla se dovolat snachy a potřebovala se jí něco zeptat. Tak jsem slíbila, že to zařídím a volala jsem švagrovou. Nic. Telefon ani nepípnul, bráška na Skype taky nebyl, tak jsem volala jemu.
A ejhle! Bráška říkal, že je doma, ale maminka o tom nevěděla. Švagrová prý nebrala mobil proto, že se byla u nich doma podívat, bráškovi nebylo dobře. Bydlí sice v jednom domě, ale jednak maminka špatně slyší a pak má svůj byteček. Bráška zase nechtěl tím maminku zatěžovat, aby si nedělala starosti.
Chudák maminka, zase mi pak volala, aby se omluvila, že dělá paniku a stejně jí vrtalo hlavou, proč je ten bráška doma. Nepráskla jsem ho, ale jí jsem řekla, že se aspoň potvrdilo, že jako dispečerka jsem se osvědčila. Takže kdyby bylo třeba…