Musím znovu přiznat, že jsem ráda, že toho svého muže mám. Občas by je člověk bacil pantoflem, ale je to fajn, když jsou na všechno dva. Vím, že jsem neobjevila nic nového, ale můj muž někdy dokáže tak „zaperlit“, že mne zkrátka úplně odbourá.
V kuchyni na stole mám normální látkový ubrus, tak kupuji „cintátka“, která se dají otřít. Co si budeme povídat, většinou, když dám čistý, tak někdo z nás „ukecne“ z oběda a je vymalováno.
Tak jsem nedávno konstatovala, že už je na čase ta stará vyhodit a koupit nová. Měla jsem v ruce takové opravdu decentní prostírání, ale můj manžel říkal: „Koupíme si kočičky“, a už držel v ruce jiná. Snažila jsem znovu argumentovat, že se „kočičky“ ke všemu nehodí, ale ty jeho psí oči a opakování požadavku mne zlomilo. Máme tedy kočičky, ale jsou krásné, ne?
Dnes ráno mne od smíchu bolelo břicho. Jsem známá tím, že jsem smíšek a když začnu, tak nevím kdy přestat a to bylo právě dnes.
Celé roky jsme měli v koupelně kartáčky na zuby s pastou v jednom kelímku. Když mi asi před půl rokem zubařka doporučila lepší, hlavně hezky drahou zubní pastu na moje citlivé zuby, tak se tam dvě pasty nevešly a manžel říkal, že na ty jeho dva zuby mu stačí obyčejná. Koupila jsem tedy druhý kelímek, abychom měli kartáčky s pastou každý ve svém. Téměř denně se mi ráno a někdy i večer ozývalo z koupelny, že mám zase kartáček v jeho kelímku, že se mu tam nějak líbí.
Už jsem se to naučila, ale dnes jsem byla po ránu asi nějak zamyšlená a protože já chodím do koupelny první, byla jsem už kuchyni a v tom slyším: „Á, kartáček zase přišel ke mně na návštěvu! Tobě se tady, ty kluku nějak líbí, spletl sis patro, musíš o poschodí výš“. Tak to jsem už nevydýchala a smíchy mi tekly slzy a bolelo břicho.
No řekněte, copak bych se sama tak mohla zasmát?
