Hned ráno jsme se vydali do okresního města do lékárny, abychom něco ušetřili. Při zpáteční cestě nám šlo málem o život.
Ale vezmu to hezky od začátku. Včera jsme měli s manželem návštěvní dny u lékařů. Ráno si jel manžel vyzvednout recepty na léky, bez kterých nemůže existovat k naší praktické lékařce, stačí napřed zavolat a během půl dne si jen pro recept přijít k sestře. Odpoledne měl jít na audio vyšetření, kam musí také už pravidelně, protože nosí naslouchátko, ale i tak se namluvím kolikrát, než to odkývá, že slyšel.
Já jsem byla objednaná zase po půl roce na pravidelnou kontrolu mého srdíčka na internu. Manžel se dozvěděl od pana doktora, že má u nás spousta lidí teď problémy se sluchem, prý slyší hučení a pískání v uších a nikdo neví co s tím. No, už jsem to také slyšela, svádí prý to na ovzduší, to jsem sama zvědavá.
Já jsem si šla „odsedět“ svoji kontrolu na internu. Přišla jsem tam, byly tam jen dvě seniorky, ale hned ve dveřích jsem potkala paní doktorku i se sestřičkami, šly na oběd. Asi si tentokrát daly něco lepšího, trvalo jim to hodinu, ale vydržet se to dalo. Mezitím jsme si tam my, babky, povídaly a přišli ještě další pacienti, tak to byla jedna taková velká beseda. Právě zde jsem se dozvěděla, že stále proklamovaná lékárna Dr MAX funguje opravdu dost levněji než ostatní, ale u nás není. Měli jsme s manželem oba napsané léky, tak jsme se rozhodli pro ně zajet do vedlejšího okresního města. Hned jsme si řekli, že si nakoupíme potraviny, co je potřeba a manžel si nedávno rozbil půllitr na pivo, tak jsme zašli i do Domácích potřeb.
Ve jmenované lékárně byla stále fronta, hlavně na recepty. Vedle u pultu na vydávání léků bez receptu byl zrovna volný takový šikovný mladík, tak jsem to zkusila a zeptala se, protože jsem věděla, že musím mít jejich kartu a tu je třeba si napřed vyřídit. Byla hned ochotný, jen jsme mu půjčili opsat průkazy a pak jsme to jen s manželem podepsali a šli si stoupnout vedle do fronty s recepty. Nechala jsem si vytisknout účet, poslední dobou si ho beru vždy a porovnávám doma ceny. Tak jsme si vyzvedli léky, zaplatili necelých tisíc korun a šli dále po nákupech.
Srovnání přišlo až doma. Dle poslední účtenky jsem zjistila, že jsme sice něco ušetřili, ale zas tak závratné, jak mi říkala ta pacientka v čekárně to tedy nebylo. Ale dobrých 130 Kč, na ulici je nenajdeme. Pravda je, že poplatek za recept se opravdu neplatí!
Pak jsme sedli na tramvaj, která spojuje naše města a jeli jsme domů. Jen jsme vyjeli kousek za město tak bylo vidět na silnici kolonu aut. Že by bouračka? Kousek dál stáli policajti, ale žádné nabourané auto. Jen policejní. Copak se to asi děje? Divila se celá tramvaj. O kus dál už to byl horší zážitek. Tramvaj jezdí kolem „chemičky“ a všude jsou značky s červeným světlem a nápisem: „Svítí-li červená, zastavte a vypněte motor“. Když jsme míjeli první tuto značku, která červeně svítila, myslela jsem, že to je zkouška signalizace, to známe, ale pak jsem slyšela „v areálu došlo k mimořádné události…“ to už mne a jak jsem slyšela i všechny ostatní, polilo horko. Pustili nás jen ještě kousek, tam jsme museli vystoupit z tramvaje, nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Všude kolony aut, a to trvalo chvíli, nechci ani vědět, jak dlouho. Naštěstí tam byl dispečer, který nám řekl, že v chemičce hoří přemostění na petrochemii, že by měl pro nás přijet autobus, ale pojedeme dost velkou objížďkou. Autobus přijel asi tak za 3 minuty, vystoupili lidi, které přivezl a hned jsme odjížděli na velkou objížďku my. STRACH. To bylo slovo, které bylo slyšet ze všech stran. Všichni už jsme slyšeli a víme, co dokáže taková chemička, když „bouchne“ a do okruhu kolika kilometrů napáchá škody nejen na majetku.
HURÁ! Vše dobře dopadlo, to už je vidět z toho, že mohu doma u kafíčka psát tento článek. Ale věřte mi, měla jsem malou dušičku. V tomto závodě jsem pracovala 34 let a manžel 45, tak o tom něco víme.