Letos jsme se zkusili domluvit tedy aspoň s dcerou a jejími dětmi, že společně někam vyrazíme. Syn s rodinou už měli naplánovanou dovolenou do Itálie, tak by to časově nezvládli, tak jsme jeli sami. Já, manžel, dcera, vnučka, vnuk a jejich jorkšírka.
Vlastně jsme měli zaplacenou chalupu ve Slapech kousek od přehrady, odjezd měl být 11.8. a návrat 18.8.
Asi týden před dovolenou dcera celá nešťastná volala, že to spletla, že má vstupenku na koncert J. Nohavici a myslela, že je v pátek, ale je až v sobotu právě toho 11.8. Říkám jí „to neřeš, jedeme v neděli ráno, stejně bychom tam měli být v sobotu odpoledne a jet přes poledne by bylo kruté“. V neděli ráno tedy přijela pro nás, pak jsme jeli k nim, naložili věci, děti a psa a vyrazili jsme.
Bohužel už ráno, když jsem vstávala, tak jsem se těšila už na návrat domů. Kruté, co? Ale přiznávám, že moje páteř si stále ještě dělala co chtěla, i když jsem to jistila léky proti bolesti, tak jsem se moc netěšila. Až později se ukázalo, že jsem měla nějaké tušení….
Manžel byl tak hodný, že mi přenechal v autě to „lepší“ místo vedle řidiče – tedy mé dcery a sám si sedl dozadu s dětmi a psem. Jednu chvíli jsem už cítila, jak mne polévá studený pot, dělá se mi zle a nemohla jsem najít vhodnou polohu, ale ustála jsem to. Asi mi k tomu pomohlo i to, že jsme na jedné křižovatce špatně odbočili. Bylo to tam ale opravdu špatně značené a později jsme zjistili, že jsme si zajeli cca 40 km navíc. Do cíle jsme ale dojeli, ale po vystoupení z auta už bylo vidět, že není v pořádku ani můj vnuk. Bylo prý mu taky v autě špatně, ihned si po příchodu do chaty lehl a prakticky po celou dobu pobytu nevstal. Začalo ho bolet ucho. Byla neděle a my právě přijeli na dovolenou.
Dcera mu dala brufen a my se šli projít směrem k přehradě.
Já v pozadí, manžel s dcerou, vnučkou a pejskem.
I takto se dá jít s pejskem
Tady je už vidět kousek přehrady
Toto už je vodník, ale kousek dál, jen si tak sedí na rybníčku.
Po procházce na dvorku u chalupy dcera a vnučka
a také manžel.
Naše procházka byla delší s malou zastávkou na zmrzlině, pak bylo kafíčko. Počasí bylo krásné, venku sluníčko a v chaloupce chládeček.
To byl první den naší dovolené, krátké seznámení s okolím, ale jen ve čtyřech, když nepočítám pejska. Vnuk ležel a trpěl, později měl dokonce i horečku. K lékaři zatím nechtěl, tak jsme čekali, co bude další den….
Po večeru, kdy bylo líp, bylo zase ošklivé ráno. S námi nikam nechtěl, ale snad by ani nemohl, bral utišující léky a čekal, že to ucho přestane někdy bolet.
My jsme se v pondělí vydali do Dobříše. Zámek jsme znali, tak jsme se šli projít po zámecké zahradě, která je stále perfektně udržovaná a nádherná.
Hned za branou se nechal vyfotit manžel s krásným starým vojákem.
Pak nás dcera vyfotila oba.
V zahradě jsem vyfotila vnučku s manželem
a nakonec jsem vyfotila zámek
Ještě jsme si v Dobříši nakoupili něco dobrého k večeři, protože jsme chodili jen na obědy a jeli domů. Tedy do chalupy.
Odpoledne jsme se zašli podívat k přístavišti, odkud jezdil výletní parník, abychom se koukli na časy odjezdu a příjezdu a také trasu.
Ano, odtud odjíždí parník, Pegginka to ověřovala.
Po večeři jsme se ještě šli projít po Slapech. Před chalupou byl zděný plot a za ním byl vidět zámek Slapy. Zkoušeli jsme to obejít ze všech stran, ale nikudy jsme se tam nedostali.
Tak jsem to vyfotila aspoň zvenku.
Odpočinek na kameni a jde se ještě kousek dál.
Dům celý v zeleném kabátku.
Úterý ráno nebylo moc dobré. Vnukovi ucho bolelo stále a ještě víc, začalo ho bolet i v krku nemohl ani polykat. V obchodě, kam jsme šli pro pečivo jsme se hned ráno zeptali na cestu k lékaři. Dcera naložila vnuka a mne jako poradce či co a jeli jsme. Smůla. Zrovna se neordinovalo. Už se nedalo nic odkládat, jeli jsme tedy na polikliniku do Dobříše. Šli jsme rovnou na ORL, ale tam měli zrovna den zavřených dveří. Prostě v úterý se neordinuje, další den – tedy ve středu až od 10,00 hod.
Našli jsme dětskou lékařku (vnukovi je 15), která ho samozřejmě vyšetřila, usoudila, že to je zřejmě zánět zvukovodu, napsala nějaké kapky, ještě si dcera musela koupit léky na bolest a dvě stovky byly v tahu. Hlavně, aby to pomohlo…..