Pokračuji v psaní o naší dovolené. Skončila jsem nedělí a v pondělí jsme neměli v plánu prohlídky Prahy, ale byl to takový malý návštěvní den.
Nejdříve jsme se hned po snídani vydali do města do míst, kde manžel věděl, nebo tušil, kde se dá podat sportka. Už jsem psala o tom, jak sázíme „jak vzteklí“, co tah to jeden sloupec, tedy jsme potřebovali na středu a neděli nutně vsadit těch našich obvyklých 32 Kč.
Manžel si pamatoval, kde prý jsme posledně sázeli kdesi v trafice až na náměstí I.P.Pavlova, tak jsme se tam tramvají vydali. Vím, že po ránu je určitě všude „cvrkot“, lidí jezdí do práce, studenti na přednášky, děti do školy, ale že bude až tolik lidí v ulicích, tak na to tady u nás opravdu nejsme zvyklí.
Jen mne tak napadlo, jestli vůbec někdo pracuje, když je v ulicích tolik lidí, to na jedné straně a na druhou stranu jak by to asi vypadalo, kdyby opravdu lidé přestali po Praze jezdit auty a chtěli se dopravit prostředky MHD. To opravdu nevím, jak by to obě strany zvládly.
Ale i když jsme s tím menším zpožděním nepočítali, tak jsme autobus do Dobříše stihli. Sice to bylo s vousem, protože jsem ještě musela běžet si odskočit do metra, ale vyšlo to. Za cca 45 minut nás už na domluveném místě čekal manžel mé kamarádky, aby nás dovezl k nim domů. Bydlí totiž 2 km odsud, tak nás vozí tam i zpět.
Kamarádka již seděla netrpělivě na svém vozíčku a měla velikánskou radost, když jsme se zase po roce setkali.
Já vím, že na té fotce to tak nevypadá, ale opravdu jsme si všichni společně popovídali nejen u kafíčka, ale samozřejmě jako vždy jsme dostali i chutný oběd. Kamarádka levou rukou na vozíčku a oběd zvládla dokonale. Musel jí samozřejmě trošku pomáhat manžel, ale jídlo bylo přímo výstavní!
Po obědě jsme už nabídku na kávu museli odmítnout, protože nás čekala ještě cukrárna. Tam kafíčko a dobrůtka s naší milou vnučkou, se kterou jsme se na třetí pokus domluvili, kde se sejdeme. No, ona byla chudinka v té Praze teprve týden, tak to tam ještě moc nezná, ale paráda! Jak jsme se domluvili, tak jsme se našli. Mohla si v cukrárně vybrat co hrdlo ráčí a říkala, že jí to moc „bodlo“, že si potřebovala dobít energii.
Udělala jsem aspoň jedno foto – manžela s vnučkou, poseděli jsme si hodinku, zasmáli se, pochutnali si a pak šli zase každý svou cestou.
Ještě mi to nedá a musím něco „prásknout“ na manžela. On se po Praze opravdu docela vyzná, tak řekne-li jedeme tou nebo tou tramvají, jdu do toho. Když jsme jeli na setkání s vnučkou, krátce před tím jsme přijeli z Dobříše, sedli jsme na tramvaj, abychom dojeli tam, kde jsme slíbili. Jenže manžel se spletl, sedli jsme na tramvaj, která jela úplně jinam, zatáčela tam, kde jsme nechtěli a ještě ke všemu byla táááák dlouhá stanice. Manžel už byl nervní, ale o co jde, máme přece mobily, není problém. Dojeli jsme tedy jednu stanici tramvají č. 9, tam šli ihned na zastávku, abychom jeli zpět a nasedli na tu správnou tramvaj. Dojeli jsme včas.
To ale mělo ten den ještě pokračování. My po schůzce s vnučkou jsme si ještě jeli nakoupit něco k jídlu a pak už jsme se těšili na hotel. Opět jsme tedy sedli na tramvaj č. 9, která tedy opravdu jezdila k našemu hotelu, ale ouvej! V tom zmatku manžel vlítl do tramvaje, která jela opačným směrem a zjistil to až za hezkou chvílí. Tak zase vystupovat, na protější stanici a hurá zpátky a správným směrem! Že se nám ta cesta ale protáhla! Já už měla na krajíčku, ovšem někde vystupovat a hledat WC se mi nechtělo, tak jsem to zvládla, to byla úleva! Ještě celý večer jsme se potom tomu našemu „cestování“ smáli.