Stále ještě krásné slunné počasí nás přivítalo i v úterý ráno. Po snídani v hotelu jsme zabalili a pomalu se vydali na cestu na nádraží. Vlak EC byl vypraven z Prahy, byl to ten pohodlný se stolečky a tak jsme se vydali o kousek dál.
Cesta do Brna utekla docela rychle, vlak stavěl jen 2 x a byli jsme v Brně za 2,5 hodiny. Na nádraží již nás s úsměvem na tváři očekávala moje sestra. V Brně na rozdíl od Prahy jsme zadarmo jezdit nemohli, museli jsme si koupit na 20 minut jízdy jízdenku za 25 Kč.
Sestra nás hned poctila doma obědem a později odpoledne přijel její syn, tedy můj synovec, aby nás odvezl k nim domů, abych se mohla pomuchlovat s jeho dětmi.
Venku bylo krásně, seděli jsme na dvorku, manželka synovce dokonce při dvou malých dětech kvůli nám upekla slaný závin, mimochodem mooooc dobrý.
Sestra se s malým Ondráškem houpala na houpačce
a můj manžel s malou Lucinkou dělal na písku bábovičky. Ale je vidět, že už to dlouho nedělal, protože mu to moc nešlo.
Když se Lucinka, které jsou 3 roky, trošku rozkoukala, tak nás bavila všechny. Synovec – její tatínek se jí zeptal, jak spolu fandí u televize a ona na to ihned reagovala : „Kometa, zvoneček“, nikdo neví, proč tam přidává vždy ten zvoneček, od ní jsme se to nedozvěděli, ale nechali jsme si to ještě pro jistotu zopakovat. Na dotaz, jak ještě fandí dál řekla: „Zbrojovka“. No na tříletou dívenku dost dobrý, ne?
Když už se začalo stmívat, my jsme si s manželem a sestrou aspoň trošku užili synovce, jeho milé ženy a roztomilých dětiček, tak nás zase synovec odvezl k sestře domů.
Ta se stále snažila nás něčím krmit a když manžel říkal, že nemá hlad, tak mu řekla,: „Ty nemůžeš mít nehlad.“ No to mne také dostalo!
Další den jsem si naivně myslela, že se bude chtít manžel podívat po Brně, aspoň na ta nejznámější místa, nabízela jsem mu Krokodýla, Petrov nebo Špilberk, ale nechtěl. Koleno stávkovalo tak jsme se šli jen chvíli projít po Královo Poli.
Udělala jsem aspoň 2 fotky jako dokument, že jsme opravdu byli v Brně, i když nevím, jestli všichni ví, kde se nachází Technologický park. I tak jsme museli během té cca hodinové procházky odpočívat na lavičce. Štěstí, že bylo krásně.
Ještě jsme se cestou zastavili v obchodě něco koupit na zpáteční cestu, protože jsme ve čtvrtek ráno vyráželi zase na brněnské nádraží.
Mezinárodní rychlík měl už při příjezdu do Brna ohlášené zpoždění 10 minut, ale bylo to víc jak 15 a nám bylo jasné, že vlak, na jehož přestup jsme měli v Ústí jen 7 minut, nestihneme. Tím pádem jsme jeli o hodinu později a ještě po cestě byla výluka, takže dalších 10 minut, u nás nám ujel tím pádem zase autobus domů, čekačka byla znovu 15 minut a doma jsme byli místo v 15 hod až v 16,30 hod. Unavení, zmožení, i když to bylo z vlaku, rádi, že jsme zase doma. Správně, také mne napadlo ono známé : Všude dobře, doma nejlíp! Ale nelitujeme, kdoví, jestli se ještě někdy někam podíváme, že? Manžel odmítá rozhodně ještě někdy jet do Brna. Koleno stávkovalo i vsedě.