Že alkohol je metla lidstva, to jsem psala v mém předchozím článku na toto téma, ale znám i úsměvné příhody, které tento neřád způsobil.
Když jsem ještě chodila do práce, mívali jsme také občas nějaké oslavy. Tam jsme museli v plné kráse všichni včetně našich manželů. Bývala tam i tombola, všichni jsme si kupovali losy a čekali, co bude.
Jednou jsme takhle vyhráli dort. Protože u stolu byla kolegyně Jana, která měla také doma děti, tak jsme jí kus dali, aby ho dala dětem. Její manžel Jirka už měl hezky „nakoupeno“, nechtěl ani odejít z restaurace, ale nakonec se to povedlo. Bylo nás u stolu víc, jestli si dobře vzpomínám, tak čtyři manželské páry. My, tedy tři páry, jsme šli čekat na autobus, protože jsme jeli všichni jedním směrem, jeden kolega šel na opačnou stranu. A najednou se za ním vydal i Jirka, manžel té kolegyně, co jsme jí dali ten kousek dortu, ale ten odkráčel galantně i s tím naším dortem. Volali jsme všichni, ale zbytečně. Kolegu stejně nedohonil a nám už jel autobus.
Druhý den v práci jsme se my, ženské sešly, abychom si řekly pokračování. Kolegyně Jana říkala, že její manžel přišel domů asi za půl hodiny za ní, bez dortu, měl „silniční lišej“ a hned mezi dveřmi jí vynadal, že na něj nepočkala. Pak si šel lehnout a ráno nevstával.
Další kolegyně volala jiným jménem jeho vedoucímu a chtěla ho k telefonu. Ne, nebyl v práci, vzal si volno, prý volal.
Odpoledne to mělo ještě dohru. Někdo zazvonil, za dveřmi na prahu jsme měli celý nový dort a do okna nám zezdola zamávala kolegyně s manželem s omluvou.
Tak toto byl zase dobrý konec. Naštěstí. Ale ten manžel kolegyně prý si vůbec nic nepamatoval. Nejen to, že měl sebou dort a kam se poděl, ale ani kde a proč upadl. Ještě štěstí, že trefil sám domů.
Na závěr si dovolím připojit ještě mou osobní zkušenost s alkoholem. Začala jsem poměrně brzy popíjet vínko. Ono to snad na jižní Moravě ani jinak nešlo. Ale vždy jsem měla takovou klapku, podle které jsem věděla, kdy přestat. Tedy ne do hlubokého bezvědomí, jak to mnohdy slyším.
Navzdory tomu se mi také párkrát povedlo se celkem slušně „zbourat“, když jsem se probudila, tak jsem se vždy namáhala vzpomínat, co a jak bylo.
Jednou jsme se s manželem ráno po nějakém tahu probudili oba v posteli, kde jsme spali obráceně. Ano, hlavu v nohách a to oba. Žádný z nás nevěděl, proč a dodnes se tomu při vzpomínce smějeme.
Většinou však mi alkohol, no vlastně hlavně víno, protože pivo – to vůbec nepozřu a tvrdý alkohol také moc nemusím, tak většinou mi vyvolal dobrou náladu a jeden čas třeba trochu zapomnění, když jsem na tom moc dobře nebyla.
Ale to už je všechno pryč. Dřív, když jsme se s manželem napili, tak jsem zpívala, až se hory zelenaly a dnes? Vlastně včera – to je přímá reportáž – dvě skleničky vína (celkem asi tak dvě decky) a já už začala zívat ne zpívat. Ani jsme tu naši sedmičku kvalitního červeného vína na oslavu toho našeho výročí včera nedopili. Už jsme měli „klapku“ a hurá do hajan.
