Ano, psala jsem včera, že maminka odjíždí. Odvezly jsme ji s dcerou v pořádku domů, pomohla jsem jí vše vybalit, uklidit, včetně nákupu, pak jsme si daly všechny tři kávu, bábovku jsem přivezla sebou, no a nastalo loučení.
Maminka jako vždy plakala, tentokrát se mi to zdálo smutnější, já se kvůli ní držím, spustím to vždy až později.
Přece jenom je to trochu jiné, když jsem u maminky, než když byla ona u nás. Jednak tam je ve svém prostředí a cítí se určitě jinak, ale u nás opravdu jen seděla. Sice jsme si povídaly, ale přece jen to nejde pořád. Pokud jsme šly na tu pedikůru nebo ke kadeřnici, tak jsem jí vedla, po schodech si počítala, přece jen to bylo bezpečnější, ale viděla jsem, jak se strašně bojí, i když jsem ji ujišťovala, že ji přece nepustím. Musí to být opravdu strašné nevidět, nebo opravdu jen tak maličko jako maminka. V cizím prostředí – tedy pro ni – to bylo zřetelnější, jak je to těžké.
Jak se zaměstnat celý den, když na nic nevidí? Se vším jsme jí pomohli, ale já si zase o to víc uvědomila tu skutečnost, že dožít se vysokého věku není opravdu vždy výhra. Maminku už opravdu někdy ten život nebaví, ale na druhou stranu si zase říká, že by ráda věděla, co bude dál s námi se všemi. Ale je pravda, že prý jen pozitivní zprávy. Kdyby měla přijít nějaká negativní, tak raději nic nechce vědět.
Když jsme byli všichni pohromadě, moc toho nenamluvila, ani všechno neslyšela, protože už jí odchází i sluch, ale byla šťastná. Že není sama, že je mezi svými.
Dnes ráno, když jsem jí opět volala, byla ještě plná vzpomínek, ani prý moc dobře nespala, protože si zase musela uvědomovat, že je jinde. Přece jenom je to jiné, když někdo neviděl nikdy, než když přijde téměř o zrak člověk v 85 letech. A zbytečně, protože nějaký doktor něco zanedbal nebo špatně léčil. Je to kruté.
A ona tak strašně chce, aby na ni všichni vzpomínali jen v dobrém! Stále za každou maličkost děkuje, sama by se rozdala, je to škoda, že jí takto to zdraví vypovědělo službu.
Bylo mi maminky strašně líto, byla někdy opravdu jak malé bezmocné dítě.
Žít a nevidět – nebo opravdu jen maloučko – to je opravdu hodně těžké!