Ano, říkám rovnou, že moje vzpomínky jsou krásné, protože na to, co nebylo hezké, na to se snažím zapomenout. Nebo se dá říct – nevzpomínat.
Je zajímavé, že se mi z dětství vybavují některé vzpomínky tak zřetelně, že tu situaci úplně vidím a jsou jiné, třeba také krásné, které jsem nějak vypustila.
Ale přece jenom mám i takové, které ač nebyly hezké, tak je mám stále v paměti. Pamatuji si třeba takovou situaci, když jsem chodila do 1. třídy, bylo mi necelých 7 let a zemřela mi babička. Byla na dnešní dobu mladá – bylo jí šedesát let a já ji měla moc ráda. Jely jsme ji tenkrát navštívit s maminkou do nemocnice a už bylo pozdě. Vidím maminku, jak stojí vedle mne v tramvaji a pláče. Byla to hodná a obětavá žena a já ji mám stále před očima.
To je má brněnská babička
Moc ráda však vzpomínám na to, jak jsme jezdili celá rodina, tenkrát bez brášky, který nebyl ještě na světě, na prázdniny na dovolenou na Vysočinu. Byl to vlastně takový dřevěný srub a v něm bydlel dědeček mého bratrance, který tam s rodiči a s námi jezdil také. Tam bylo krásně! Pro maminku už to taková idyla nebyla, protože tam bylo daleko víc práce s vařením i uklízením jako doma, ale my, děti, my si to užívaly.
To jsme my tři, zleva bratránek, sestra a já u potůčku, která nám tekl přes zahrádku.
Další nádherná vzpomínka je i ta, když mi bylo 14 let a narodil se mi bráška. Měla jsem desetiletou sestru a teď to mrně. Moc jsem se těšila, později jsem ho brala vlastně jako mé první dítě. Vlastně ale jen do té doby, než jsem ho musela sebou brávat na rande.
Já a můj malý bráška. Kdepak že ty koňské sněhy jsou
Krásnou vzpomínku mám i na ty naše moravské hody. To byla krása! Já byla v šestnácti letech zvolena za první stárku, tudíž všichni stárci s celým průvodem přišli až k nám domů, včetně kapely, my je museli pohostit, zkrátka toto nelze zapomenout, promítá se mi to teď v hlavě jako nádherný film.
První stárka se svým stárkem.
Samozřejmě také nezapomenutelné bylo moje první rande. Už přesně nevím, kde jsem toho kluka poznala, ale bylo mi nádherných 15 let. Šli jsme tenkrát spolu do kina, on mě držel za ruku, zapomněla jsem dodat, že jemu bylo o rok víc a v tom kině jsme se líbali. Jenže, když jsme vyšli ven, já byla červená jako rak, protože jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že to je na mně vidět.
O něco později jsem se zamilovala už víc. Ale on mne bral jako malou holku, protože byl o čtyři roky starší, takže jen takové držení za ruku a přátelská pusa, stejně ale ráda vzpomínám. Vůbec na lásky se asi vzpomíná nejraději.
Ještě jednu vzpomínku z mládí mám docela živou. Když jsem byla za tu první stárku, tak můj stárek byl můj kamarád, který se do mne zamiloval, ale já ho nechtěla. On byl tak vytrvalý, že říkal, že mi bude psát (tenkrát mi psal i z vojny) tak dlouho, dokud ho nevyslyším. Kdepak, neměl šanci. Mně tenkrát strašně vadilo, jak byl „negramotný“. Nejen, že dělal hrubé chyby, ale psal i slova dohromady jako mi třeba napsal „mamtě rat“, tak to se mi na něm fakt nelíbilo.
Vzala jsem ty moje vzpomínky jen z mého mládí, možná si ještě zavzpomínám, uvidíme. Fotky jsem vybrala z mé galerie, vím, že už tu jednou byly, ale pro připomínku.