Vím, že se říká, že někdo vaří z vody, to jakože nemá z čeho, ale vařit bez vody? Já to tedy neumím.
Minulý týden nám viselo na domovních dveřích upozornění, že nám dne 21. 3. od 8,00 do 16,00 hod. nepoteče pitná voda. Protože teplou vodu máme také jako pitnou, bylo jasno.
Manžel dostal báječný nápad. Nepoteče voda, nebudeme vařit, nebude nádobí. Půjdeme na oběd a hotovo. Ihned jsem mu to schválila a mrzelo mne, že jsem na to nepřišla sama.
Tak jsme se úderem 11,00 hodiny vydali do města do restaurace. Chcete vědět proč tak brzy? Jednak jsme zvyklí brzy obědvat a také proto, že jsme tam jednou přišli ve 12,30 hod. a málem nebylo z čeho vybírat. Vaří tam hotovky a také menu, chodí tam dost lidí i z práce na oběd, tak jsme si řekli, že půjdeme také brzy.
Po cestě jsem udělala k nelibosti mého manžela pár fotek.
Tento rozestavěný „pomník“ máme hned u zastávky tramvaje, tyčí se tu už pár let a nikomu to nevadí.
Cestou jsem ještě na náměstí vyfotila „náš velikonoční strom“. Vždycky na tomto místě staví vánoční, tak tohle je asi velikonoční, ale pěkně „chudý“.
Takto vypadá restaurace zvenku. Není to sklípek v pravém smyslu slova, najedli jsme se tam vždycky dobře, i když to bylo tak 2 – 3 x do roka.
Takto to vypadá uvnitř, je tam docela útulno a moc šikovné, sympatické a rychlé servírky. Také se vždy zeptaly, jestli je všechno v pořádku.
Manžel měl chuť na bramborový knedlík se zelím a špikovanou plec. Já si ze solidarity dávám s ním stejné jídlo, protože na mne je ta porce vždy velká a on se aspoň pořádně nají, když mu přidám, třeba jako dnes měl plus 2 knedlíky.
Tady jsem se snažila ofotit účtenku, abyste viděli, že to opravdu není tak drahé. Na to, že to byla pořádná porce a jídlo chutné, opravdu polité šťávou a ne vodou, knedlíky byly jako domácí a zelí – prostě jako moje. Jen jsem koukala, že ta „moje voda“ byla o dost dražší než to malé pivo.
Když jsme přišli domů byli jsme z toho všeho tak zničení, jak jsme se dobře najedli, že jsme si museli trochu odpočinout.