Hodně se teď všude píše o tom, jak nám chybí sluníčko a i odborníci říkají, že je to na psychice člověka znát. I u mne v komentářích jsem měla tuto připomínku, proto mi nedalo k tomu něco napsat z mého pohledu.
Určitě souhlasím, že hned je na svět veselejší pohled, když na něj svítí sluníčko a také nás určitě všechno tolik nebolí. To je jistý, ale na psychiku u mne to opravdu vliv nemá. Já vstávám většinou s úsměvem jak v zimě, tak v létě.
Už v době, když jsem chodívala do práce, tak jsem iritovala spolucestující z tramvaje, jak je deptám tím, že jsem hned po ránu v dobré náladě s úsměvem na rtech. Co k tomu říci? Jezdili jsme ráno poměrně brzy, oproti dnešku určitě dřív a já se do práce těšila, chodila jsem tam ráda, protože mne to bavilo a měla jsem výborný kolektiv.
Snad jediné, co mne dokázalo pořádně rozhodit byl odchod manžela k jiné nebo úmrtí v rodině. Jinak jsem se vždy snažila dívat na svět pozitivně a nemračit se na ty, kteří nemohou za to, že mne třeba něco bolí nebo že se na mne někdo ošklivě podíval.
Měla jsem v životě to štěstí, že jsem také nikdy netrpěla na depky. To už dneska mladí lidé jsou ze všeho v depresi, nechci vidět, jak na tom budou ve stáří.
Já si vždycky říkala a říkám, že vždycky najdete někoho, kdo je na tom daleko hůř než my. Proto žiji heslem – s úsměvem jde všechno líp.
Ano, i teď navzdory všemu – počasí i mým protivným zádům – jsem se usmála na vás všechny! 