Včera jsem odpoledne trávila v čekárně na interně. Jako kardiak chodím na pravidelné kontroly jednou za půl roku a byla jsem objednána na 14,00 hod. Přišla jsem tam ve 13,50 hod. a bylo přede mnou ještě 7 lidí. No, co nadělám, počkat musím. A to tam byla ještě jedna hodně stará paní víc jak půl hodiny. Domů jsem přišla v 16,10 hod. a to bydlím 5 minut od ordinace.
Ale jestli si myslíte, že paní doktorka pospíchala, aby mohla domů, opak je pravdou. Ještě prý má spoustu práce, jen za mnou zamkla a zůstala. Jsme rádi, že ji tu zatím máme, proto rádi počkáme. Ona je totiž opravdu moc dobrá. Každého pečlivě vyšetří, vyslechne, ba i teplé lidské slovo padne mezi námi. Už k ní chodím dlouho a nevím, jak dlouho ještě bude ordinovat. Je jí 73 roků, ale ona to bere opravdu jako poslání. Manžel jí zemřel, tak se naplno věnuje svému povolání. A v čekárně byli všichni v klidu, protože opravdu hodně lidem už pomohla.
Vyslechla i mne a nenechala nic náhodě. Dnes jsem byla znovu na odběru a vyšetření krve kvůli mým opětovným žaludečním nebo střevním problémům. A taky mne čeká hned po novém roce další nepříjemné vyšetření. Musím se objednat na kolonoskopii, kde jsem nebyla už pár let a tak se vůbec netěším, ale co naplat, musím.
Pomalu také každý den dělám něco v bytě, abych nebyla za čuníka. Jde to tedy hodně pozvolna, ale díky Bohu za to.
Teď budu věřit, že už konečně pojede blog jak má a konečně se zobrazí to, co by mělo. To byl ale týden, co? Jsme už přece jen trochu závislí, když nám to tak vadilo? No, asi trošku ano.