…. tak povídáme, dodala bych. Pokud bydlíme v jednom městě s lidmi, se kterými se známe, většinou se potkáme, někdy také celou věčnost ne.
Zásadní problém je ale v tom, že si povídáme o zcela jiných věcech, než tomu bylo dřív. Pravda je, že občas se ještě zeptáme, kam letos na dovolenou, ale většinou se naše povídání stočí na to, jak jsme na tom zdravotně a v tom horším případě bohužel i na to, kdo už není mezi námi nebo „tam“ má event. namířeno.
A tak to bylo i dnes. Potkali jsme ve městě mého bývalého kolegu, kterého jsem pak vystřídala ve funkci. Je po třetí ženatý, ale s bývalkami měl vždy dobré vztahy. Ta jeho první, se kterou měl děti, ta už to má delší dobu za sebou a nedávno mu telefonovala ta druhá, se kterou prý si popřáli vždy na Vánoce nebo tak. Prý ho ještě jednou chtěla slyšet. Správně, nabízí se přímo, že asi věděla proč. Má prý rakovinu jazyka s metastázemi. V životě jsem o této formě rakoviny neslyšela, a protože i ji jsem znala, je mi jí moc líto. To je jí teprve 58 let.
Další naše spolupracovnice prý má zase leukémii. Obě prý se potkaly na onkologii. Věřte, že po takových zprávách mi bývá hodně smutno. Raději bych si povídala vtipy nebo o tom, jak jsme vyváděli různé lumpárny, ale bohužel, i toto patří ke stáří.
Nemám debaty na tato témata moc ráda, ale vím, že se jim nevyhnu. Proto také, dokud to jen trochu půjde, bych nešla do domova důchodců, kam občas chce můj manžel. Co bych tam mohla asi tak slyšet jiného, ne? To, co nemám, bych určitě dostala a to já tedy rozhodně nechci. Až nebudu soběstačná, je to o něčem jiném, ale zatím ani náhodou. A dokud jsme dva, jsme na tom líp.
No, važte si života, věnujte se tomu, co máte rádi, buďte na sebe hodní a mějte se rádi!