Koncem července jsme měli rezervovaný ještě jeden pobyt pouze na pět dní a to ve Františkových Lázních. Byli jsme tam sice už několikrát, ale když tam je tak neskutečně klidno, nádherný vzduch a milí lidé. Ale po zkušenosti z posledního pobytu v Praze, jsme rezervaci zrušili, protože už nezvládáme, především manžel fakt nemohl.
Ale nedávno přišel syn se snachou s návrhem. Prý se na tom shodli a napadlo je to oba dva, že chtějí někam vyjet aspoň na dva dny, rádi by také do Františkových Lázní, protože když loni pro nás přijeli, tak se jim tam také líbilo a tak jestli nechceme jet s nimi. Manžel souhlasil, že to zkusíme, musím se přiznat, že jsme byli mile překvapeni. Přece jen, fungujeme už jako brzda. Ale souhlasili jsme, mladí zamluvili nocleh v penzionu a v pondělí dopoledne jsme se vydali na cestu.
Asi po hodině a půl jsme byli přímo v cíli, tedy u penzionu, branka otevřená, dveře do domu otevřené a nikde nikdo. Protože si syn s majitelem už telefonoval, tak měl číslo a zavolal mu. On nám řekl, pod kterým talířkem na parapetu je klíč od pokoje, ať jdeme klidně dál. Oni byli v práci. Přiznávám, že jsme byli mírně paf, ale šli jsme do označeného pokoje podle čísla na klíči. Ale co to? Byl to jen jeden pokoj a my měli objednané dva. Chybička se vloudila, tak se volalo znovu. Majitel slíbil problém vyřešit a opravdu zavolal po chvíli, že až přijde jeho paní z práce mezi třetí a čtvrtou, že nám povlékne a uklidí další pokoj, který je sice větší, ale účtovat to budou jen jako dvoulůžkový. Paráda.
Vydali jsme se tedy zatím na procházku po Frant. Lázních. Na trošku delší procházku.
A už jdeme na kolonádu. Mládí vpřed!
Už jsme v parku u první sochy
a altánku, kde bývají promenádní koncerty.
A šup, rovnou do „naší“ kavárny, kde mívají výborné a čerstvé zákusky. Tak jsem je zvěčnila, čekáme ještě na kávu, která mimochodem od loňska podražila o 6 Kč. Už stojí 30 Kč, ale je fakt výborná, tedy ta, kterou pijeme doma – tedy turecká.
Kávičku se zákuskem jsme si dali, tak prý hurá ochutnat prameny. No, já je tedy nemusím, ale syn se snachou si dali, ale kdybyste viděli ty obličeje, fuj, smrdělo to tam už při příchodu a ještě to pít, no já všechno nemusím.
a šlo se parkem dál, mně se moc líbily upravené záhonky uprostřed cesty, žádné zvadlé květiny tam nebyly.
A už jsme po prvé potkali vláček, který tam jezdí, ale je dost drahý. No, taky se tam vezli jen asi tři až čtyři lidé.
Pokračovali jsme směrem na hlavní kolonátu a vida! Co to vidím? Že by tam naše vnučka Lada měla své studio? O tom nám nic neřekla, tak jsme si to zadokumentovali.
Šli jsme parkem dál a zaujala nás tato skulptura, nebo se tomu taky říká socha? Moc zajímavé. Šli jsme totiž dle plánku hledat jeden ruský kostel.
A už ho vidíme. Ano, chválím syna, je vidět, že plánům a plánkům jako projektant rozumí. Došli jsme a hned se nám moc líbil.
Syn to šel prozkoumat blíže jako první
Byly tam mříže, ale skrz ně jsem se snažila zachytit aspoň kousek. Do kasičky na mřížích jsme něco všichni příspěli a šli ho okukovat ještě zvenku.
To je krása, co? Ten vstupní portál se mi moc líbil.
Šlí jsme jinou cestou zpět a byly tam vidět krásně upravené a opravené domy.
Bylo tam také hodně domů s věžičkou, tak jsem si skrz mříž vrátek jednu vyfotila.
Už jsme my, staří, opravdu nemohli, tak jsme se vydali zpět do penzionu. Paní majitelka už nás tam čekala, ukázala nám, kde budeme mít ten druhý pokoj a sláva, my mohli s manželem zůstat v přízemí, zatímco mladí museli šlapat až do druhého patra.
My jsme nakonec měli nocleh v bytě, kde bylo všechno pro celou rodinu, ale my měli k dispozici jen ložnici a
tady v obýváku televizi.
Paní po nás nechtěla ani občanky, vyinkasovala peníze, ale také nám nedala účtenku a nechala nás tam i ráno samotné, jen zase řekla, abychom tam pak byli jak dlouho chceme a až budeme odcházet, kam máme dát po uzamčení klíče. Já se jen divím, že je ještě nikdo nevykradl.
Ale snacha pak po chvíli odpočinku pravila, že přece nebude ještě na pokoji tak brzy, že se jedou ještě někam nedaleko podívat a na kávu. Syn jen zvolal, jestli nemáme sedativa, jinak prý ji nezbrzdí, ale určitě byl rád, že má tak čilou ženu.
Jeli jsme se tedy na nedaleký hrad Seeberg.
My jsme tam už s manželem na prohlídce byli, tak jsme to obhlíželi jen okolo
mohli jsme popojít jen kousek za vrata, pak už bez placení to dál nešlo. Ale bylo to tam hezké, i když se to začalo povážlivě mračit
tak jsem si tam vyfotila ještě krásný holubník. Ale holubi nebyli.
Pak jsme se ještě vydali do Chebu na kávu. Manžel si kávu nedal, má rád croisanty a jeden na způsob bagety si tam vyhlédl. Já si tedy poručila kávu a on spustil na prodavačku, že chce KROCANA. Já se málem složila smíchy a paní taky, musela jsem jí vysvětlit, že tak doma roky běžné říká croisantu. No, manžel se smál nakonec s námi.
Po příjezdu domů jsme už my dva byli rádi, že jsme to přežili a manžel po očiště těla hned upadl do postele.
Pokračování příště