Veronika byla hezká a chytrá dívka. Vychodila úspěšně gymnázium a byla přijata na vysokou školu. Hned během prvního roku studia na VŠ se zamilovala a přišla do jiného stavu. Školu nedokončila, vdala se, porodila syna a byla šťastná.
Po pár letech se jí narodil další syn, pracovala v cestovní kanceláři a byla moc šikovná. Byla jako zástupce této pobočky sama v jednom městě a měla dobré výsledky, také jezdívala někdy jako doprovod do ciziny, byla milá a lidé ji měli rádi.
Ale jak to v životě chodí, manželství nevydrželo. Manžel se rád napil, později už i nepracoval, tak se dohodli na tom, že se rozvedou. Je to už hodně let, starší syn už dostudoval a má přítelkyni, mladší teď začal studovat na střední škole.
V době, když byla sama, neměla štěstí na muže, jak se říká, všichni byli z Drážďan, žádný od Berouna. Ale před pár lety poznala jednoho muže, do kterého se opravdu zamilovala. Byl na ni hodný, vše jim spolu ladilo, podnikal, ona dále pracovala v cestovní kanceláři. Asi po půl roce se rozešli. Prý to už nešlo, strašně na ni žárlil.
Netrvalo to však dlouho a Veronika se s přítelem zase udobřila. Dokonce se k němu nastěhovala do vedlejšího okresního města. Ovšem situace se opakovala, nikam nesměla sama, pořád něco bylo špatně, jednalo se doslova o psychický teror. Svůj původní byt nechala staršímu synovi, který tam bydlel s přítelkyní a mladší syn jejího přítele neměl rád, doslova trpěl, protože viděl, jak je máma nešťastná.
Tak se Veronika rozhodla, že se opravdu už nadobro s přítelem rozejde, našla si pronajatý byt v jiném městě, kam se se synem odstěhovala. Kamarádky jí vždy domlouvaly, aby se už k němu nevracela, že z ní dělá chudinku. A také ano. Ona se strašně podceňovala, že je na nic, není hezká, nic neumí, ano až tak daleko to došlo.
Chvíli tedy bydlela se synem v tom jiném městě, než ji po čase zase přítel ukecal a ona se stěhovala zase zpět k němu. Kamarádkám říkala, že v tom městě nikoho neznala, ani syn tam neměl kamarády, ona neumí být sama a tak se po kolikáté už vrátila. Dokonce to došlo tak daleko, že když přišla z práce domů, uvařila večeři, aby se přítel dobře najedl, umyla nádobí, a když si sedla, tak dostala vyhubováno, že je na nic, že nechala ve dřezu špinavou naběračku. Takový teror a žárlivost, to nevím, kdo by vydržel.
Asi před čtrnácti dny tady bylo další rozhodnutí. Tentokrát prý už se opravdu odstěhuje, našla si byt ve městě, kde původně bydlela, kde má syna i kamarádky, její mladší syn tam má taky spolužáky, tak prý už opravdu s přítelem končí.
Sama jsem zvědavá, zda to bude definitivní rozhodnutí, ale doufáme všichni, že toho přítele, který byl skutečně pořádnou „mlhou jejího života“, opustí natrvalo. Já osobně jí držím palce. Psychický teror je někdy horší než ten fyzický.