Po neděli a před nedělí se většinou vydáváme na nákupy do větších obchodů. Tak tomu bylo i dnes, měli jsme okružní jízdu samozřejmě „dvojkou“ kolem „fajle“, jak říkáme, dokonce jsem si stihla i koupit lemovku na opravu riflí.
Manžel chodil doteď stále s holí. Na stanici MHD jsme přišli o něco dříve, tak jsme se posadili a já tam povídala s jednou známou, když vtom jel autobus. Vystartovali jsme rychle a já jsem se málem sunula k zemi. Zakopla jsem, ale o co? Aha, „zakopla jsem o tvoji hůlku“, říkám manželovi. Ten mě už pomalu viděl na zemi, tak se lekl a řekl“ „Já s ní praštím doma do kouta a bude to, stejně mi teď bolí ještě i kyčle.“
Samozřejmě, určitě celou dobu přemýšlel, na co by se vymluvil a teď měl důvod. Po obědě šel na další obstřik obou kolen, tak jsem mu říkala, aby si tu hůlku vzal sebou, když mu ji lékař doporučil, řekl, že mu to moc nepomáhá, jestli ji používá dobře. Ani mne nenechal domluvit, o hůlce prý ani nic neřekne, natož aby si ji vzal sebou. A je to. No, moc dlouho mu to nevydrželo, určitě až půjdeme zítra do města, tak půjde bez hole. Tak jsem si pro sebe zabrumlala a šla jsem na kus řeči k té mé sousedce, které jsem dala minulý týden tu prostírku, abych jí předala tu druhou.
Tam jsme si ale krásně zavzpomínaly. Na doby, kdy jsme myslely, že nám patří svět, na dobu, když jsme začínaly chodit s otci našich dětí. Vzpomínaly jsme i na rodiče našich protějšků, na to, jak to tenkrát chodilo a jak to nebylo vždy lehké. Jak se musely srovnat dva rozdílné světy. Její manžel byl jedináček, jich bylo doma sedm sourozenců. Museli si všichni zvykat na ty markantní rozdíly i sociální, ale nakonec to všechno dobře dopadlo. Moje sousedka začala opravdu hodně brzy, první dítě měla již v osmnácti letech a další za dva roky a vydrželi spolu s manželem až do jeho smrti.
Moji rodiče si taky museli zvykat, protože tatínek byl z vesnice, kde měl dědeček 20 arů pole a maminka byla z velkoměsta, která o pěstování zeleniny a ošetřování stromů a kousku vinohradu nevěděla vůbec nic. Vše se srovnalo. No a mne teď tak napadlo srovnat vlastně nesrovnatelné. Vzala jsem staré fotky a porovnávala.
To je babička, maminka mé maminky, je jí tady asi 60 let, bylo jí totiž o půl roku víc, když zemřela.
To je druhá babička, maminka tatínka. Nevím přesně, kolik jí tady bylo, ale tipuji, že taky tak nějak, možná o trochu víc. Vypadala totiž jak já jsem jí znala, více méně stále stejně.
Moje maminka, Ani nemusím věk uvádět, je dobře vidět.
A moje maličkost v 60 letech. Pravda, kvalita fotek dělá také své.
A divíte se, že dnešní generace má později děti? Já už ani ne, když jsem si to srovnala a moc bych ráda věděla, jak na tom budou v šedesáti letech moje děti a vnoučata.
No, krásně jsem si i dnes zavzpomínala, prohlédla pár fotek a je mi dobře. I vám všem přeji krásný den.