Čas letí jako bláznivý… chce se mi zpívat s písničkou. Opravdu, čím jsme starší, tím to všechno víc letí. Já vím, že je vše relativní, ale rok uběhne jako voda, co rok, deset let je pryč jedna dvě a my si jen každoročně říkáme, jak nám ty děti stárnou. Co kdyby jenom děti, ale už i vnoučata.
Dnes ale mluvím o synovi, mém prvorozeném. V pondělí má narozeniny, nevím, jestli smím napsat, že mu bude padesát tři, abych nebyla bita, ale pořád je to „můj chlapeček“, no ne?
Samozřejmě jsme mu jeli blahopřát a já si vzala zase jednou sebou fotoaparát, protože jsem si řekla, kdypak jsme se my dva spolu fotili naposledy? To už je hezká řádka let, jen my dva. Tak jsem ho bafla kolem krku, seděl naštěstí vedle mne na gauči, vnučka vzala foťák a vyblejskla nás. I když syn pronášel něco jako „ach jo“, ale já se nedala. Výsledek je tady, i když jsem nevěděla, kterou fotku tam dát, vnučka nás fotila celkem třikrát. No, jedna je tady.
Nakonec se syn i usmíval, to považuji za úspěch.
Pak řekla snacha, aby se k nám přidala vnoučata, aby bylo vidět, co synáček zplodil, že nás vyfotí. Laděnka i Luky se přidali a já jsem byla ráda, že mám i tuto krásnou fotku se synem a vnoučaty.
Krátké posezení bylo krásné, probrali jsme všechno možné, dokonce i návrh na společnou dovolenou a Luky nás nakonec odvezl ochotně domů.
Zase jedno krásné odpoledne, což také přeji vám všem. Vaše Ježurka