Nar. 23. května 1920 v Brně, později bytem Hrušovany u Brna.
Počítáte správně. Vy, kteří sem chodíte delší dobu víte, nebo aspoň tušíte, že moje maminka má právě dnes
95. narozeniny
Toto je její nejčastější odpočinek. Pohovka, kočičky a rádio. Chtěla bych o ní tady napsat aspoň pár informací.
Narodila se jako poslední, osmé dítě, neměla to v životě jednoduché. Šest dětí vyrostlo, všichni se oženili a vdaly, ale jedna její sestra zemřela při svém druhém porodu a bratr tragicky zahynul v době, když už měl dvě malé děti.
Maminka se ve škole učila moc dobře, doučovala za pár žvanců cizí děti, ale tenkrát nebylo myslitelné jít dál do školy. Šla se vyučit švadlenou a byla opravdu moc šikovná. Když byla v tom učení, poznala svého manžela, tedy mého tatínka, který pracoval vedle ve fotoateliéru. Byl vyučen fotografem.
Vzali se za války, když bylo mamince dvacet pryč, bylo ro v roce 1940. Tatínek byl o čtyři roky starší.
V dalším roce jsem se narodila já, už jsem byla totiž „na cestě“. Za necelé čtyři roky po mně se narodila moje sestra. Maminka do práce chodit nemohla, protože byla nemocná, měla těžké astma. Taky jsme se kvůli tomu museli párkrát stěhovat, musela bydlet v suchém bytě. Když jsem vycházela ZŠ, tenkrát jsme končili ve čtrnácti letech, tak jsem zjistila, že je maminka těhotná a v červnu v roce 1955 se narodil bráška. Mamince bylo tenkrát 35 let a v té době už to bylo dost roků na porod, tak se ze začátku styděla. Vše dobře dopadlo, tatínek byl rád, že má syna a my dvě se sestrou, brášku.
Mamince se pak zdravíčko zlepšilo natolik, že mohla jít do práce a bráška do školky. Když bylo bráškovi šest let, vdávala jsem se já a udělala jsem ji v jejích 42 letech babičkou.
Maminka pak pracovala až do důchodu, postupně jí přibývala vnoučata, a protože jsme měli každý po dvou dětech, skončilo to na šesti vnoučatech. Dnes už má maminka celkem 11 pravnoučat a dvanácté je na cestě.
Rok 1982 začal pro maminku i tatínka hodně zle. Maminka měla velké zdravotní problémy, musela na operaci žlučníku, ale ihned po ní následovala další, protože měla velký zánět a museli ji operovat znovu. V té době byl tatínek u bratra a i ten onemocněl. Měl špatné srdíčko a šel do nemocnice. Pamatuji se, jak jsme koncem ledna jeli s manželem do Brna, kde jsme chodili jen po nemocnicích. Napřed k mamince, pak k tatínkovi. Mamince jsme neřekli, že je tatínek taky v nemocnici, ale jiné, protože na tom nebyla moc dobře. Tatínek ovšem taky ne. Za týden jsme tam jeli znovu, na pohřeb. Maminka ovdověla ve svých necelých 62 letech a už zůstala sama.
Když bylo mamince 82 let, přesvědčil ji bratr, který si našel domek v západních Čechách, kam se z krásné jižní Moravy odstěhoval, aby se odstěhovala k němu a zařídil jí tam malý byteček. Maminka se stěhovala v srpnu 2002. Jak se tam mamince nechtělo, byla z toho špatná, ale nedokázala to odmítnout, když už jí tam bratr zařídil ten její malý byt. Já si moc dobře pamatuji, jak jsem tam za ní jezdila každých 14 dní na víkend až do konce roku, abych ji z té špatné psychiky dostala.
Tady byla maminka ještě na Moravě, to jí bylo 80 let.
V červenci r. 2006 mne takhle jednou volá maminka, že vůbec nevidí na jedno oko, co má dělat. Nechtěla prý hned běžet k doktorovi, pak bylo pozdě. Už tedy téměř 9 let na to oko nevidí a na to druhé jen hodně málo, vše má v mlze. To teprve dostala její psychika zabrat. Nevyrovnala se s tím nikdy.
V současné době má maminka dost zdravotních problémů, už ji život moc nebaví, i když my, děti, se snažíme jí pomáhat.
Proto bych chtěla popřát mé mamince, aby se jí to zdravíčko aspoň nezhoršilo a užívala si ještě v pohodě tu dobu, kterou má ještě před sebou.
Maminečko moje, máme Tě všichni rádi a ještě vydrž, prosím!
Ještě aspoň pár fotek, typických pro maminku.
Takhle si ji pamatuji, když jsem já chodila na ZŠ.
A to jsem já s maminkou před 2 roky.
A ještě nakonec fotka před 10 lety. Zleva: dcera, maminka, syn, bratr a manžel. To je u maminky.