Dnes jsme se sešli před polednem v restauraci, abychom se potěšili u oběda na počest hned tří oslavenců. Už nestíháme se tak často scházet, jak nám ty děti stárnou, mají stále spoustu aktivit a tak to dnes dopadlo tak, že nám jeden člen rodiny chyběl, protože byl až na Moravě.
Abych to vzala chronologicky za sebou. 15. října měla svátek Terezka. Popřáli jsme jí zatím telefonicky a až dnes dostala dárečky.
Škoda, Terezce to opravdu moc slušelo a zrovna mrkla, ale netroufla jsem si dělat opravu. Oslavenci se moc nechtěli fotit a vrchní fotograf tam nebyl. Ale sluší jí to i tak, ne?
Hned za další tři dny 18. října měl svátek Luky. Ani na toho nikdo samozřejmě nezapomněl, ale přáníčko a maličkosti dostal i on až dnes.
Seděl vedle mne, tak jsem mohla fotit bezpečněji než přes celý stůl.
A hlavní aktér, proč jsme se sešli, byla moje snacha. Měla narozeniny – takové půlkulaté – 27. října, ale věk se u dámy neprozrazuje. Důležité je, že je hodná, spokojená a že jí to moc sluší.
Fotila jsem hned po příchodu, než jsme dostali oběd, abych to pak vůbec stihla a nestačili se moc bránit. To byste měli vidět ten mumraj v restauraci, právě hned po příchodu.
Bylo nás tam celkem jenom deset, ale všichni pomalu přáli všem, kolem samé dárečky a nebyl přehled kdo už komu přál. Syn hlásil, že zbytek přáníček bude až na Vánoce. No, skoro to tam tak vypadalo, ale bylo tam málo místa, pomalu jsme ani nemohli dát ruce vedle talíře. V restauraci byla ještě jedna podobná parta a některé menší, obsluha se měla se otáčet.
Taková oslava je dobrá v tom, že se všichni dostatečně a dle chutí a také rychle nají, ale na pokecání si to moc není. Stůl je kulatý a tím pádem jsme dost daleko na povídání, ale je tam dost hlučno. My jsme ale byli v pohodě a pak jsme se třemi auty zase rozvezli domů.
Příští setkání bude už asi opravdu až na Vánoce. Myslím, pokud se nic zvláštního nestane, tak bychom se měli všichni setkat.
To bylo tedy aspoň krátce z naší krátké, ale krásné oslavy s rodinou. Hlášení podává Ježurka