Už při příchodu na oddělení interny jsem zjistila, že jsem loni ležela jinde, opravovali stávající oddělení. Co bylo lepšího? No, hlavně to, že tam konečně přibyly i nadstandardní pokoje, které jsou dva a stále obsazené. Cena za jeden je 300 Kč na den a mají společné sociální zařízení.
Sestřička mne původně chtěla umístit na jiný pokoj, ale po mé připomínce, že běhám často na WC mne dala na pokoj jiný, který měl jen dvě lůžka a byl hlavně blíž záchodům.
Bylo tedy pondělí 3. 4. ráno a hned jak jsem se uložila, přišla velká vizita. A hned po ní nezbytný odběr krve. Následovala vyšetření a pochopila jsem, že mi začnou hned léčit ten můj zánět, který byl v tlustém střevě. Oběd jsem bohužel nedostala, přišla prý jsem pozdě, ale nakonec tam sestra pro mne jeden oběd našla, asi někdo odešel dřív domů. A co jsem se z výsledků krve dozvěděla, mne dost šokovalo. Moje CRP mělo hodnotu 180! Normální je 5 – 10.
Doba do úterý mi utekla rychle, měla jsem fůru telefonátů a SMS zpráv. V úterý už jsem měla návštěvy, začala jsem číst vypůjčenou knihu a poslouchala rady lékařů.
V noci na středu 5. 4. mne začala pronásledovat opět moje stará známá. BOLEST CELÉ PÁTEŘE. Dostala jsem na úlevu injekci na bolest, léky na zánět nějaké beru, ale antibiotika mi zatím nedali. Stále čekají nějaké výsledky. Tento den mi Laděnka nabídla, že něco o mých problémech přidá na blog, protože to vypadalo na delší čas.
Ve čtvrtek 5. 4. byla zase velká vizita. K tomu mému zánětu střeva se přidaly problémy se zánětem kloubů, prý to může souviset. Opět, jako loni, mne poslali na nezbytný RTG plic. V neděli jsme měli domluvené setkání u příležitosti půlkulatých narozenin mého syna, ale ten je bez maminky zrušil. Tak mne rozplakal.
Jinak mi přidali další léky a už jich bylo za týden plná hrst.
Přehoupla jsem se do konce týdne, byl pátek 7. 4. Hned dopoledne mne volal sanitář, že jedeme opět na RTG, tentokrát na ty všechny moje bolavé klouby: ruce, nohy, kolena. Co mne docela nepotěšilo, bylo to, že mi moje lékařka objednala znovu na vyšetření SIGMO, tzv. malou kolono, které bylo před třemi týdny dost bolestivé, a já měla opravdu strach. Řekla jsem, že by mne museli praštit kladivem do hlavy, abych nic necítila.
Po obědě jsem dostala teprve po té delší době spolubydlící, ale hned vzápětí mi přišla sestra sdělit, mám-li dosud zájem o nadstandardní pokoj, že se uvolnil. To bylo rychlé stěhování! Ihned jsem obvolala rodinu, aby věděli, kde mne najdou a hurá do dalšího dobrodružství. Manžel utíkal hned po příchodu okamžitě zaplatit zálohu na tři dny – tedy devět set korun, dokud nezavřou pokladnu. Návštěvu všech mých zlatíček jsem měla už tedy v úplném soukromí