Moje docházka na základní škole nebyla na jednom místě, lépe řečeno ve třech městech. První rok jsem docházela do školy v Brně, kde jsem se narodila, ale tatínek byl z takové větší vesnice cca 20 km od Brna a maminka tam nemohla v tom malém domečku u jeho rodičů bydlet, protože měla astma a tam nemohla dýchat. Tak než se jí to zlepšilo, tak jsme bydleli v Brně u jejích rodičů a tatínek za námi vždy na víkend dojížděl, protože pracoval jako je dnes OSVČ. Živil se jako fotograf. Tedy než ho „zrušili“.
Proto také fotil předávání konečného vysvědčení ve škole v Brně v Židenicích v mé první třídě. Nebyl proto problém, abych se nechala vyfotit i extra s mou první báječnou paní učitelkou. Dodnes si ji pamatuji, byla moc hodná a jmenovala se Řezníčková. Je zajímavé, že dnes si někdy nemohu vzpomenout, jak se jmenují sousedi. 
Jak k ní krásně vzhlížím, že?
Od druhé třídy jsem už chodila v mém bydlišti do doby, než jsem se vdala, tedy v Hrušovanech u Bna. Dones si pamatuji na našeho ředitele školy, byl to takový bodrý pán a měli jsme ho rádi. Doslova jsme milovali naší třídní paní učitelku, jmenovala se Foralová a učila pak i moji sestru. V Hrušovanech byla ZŠ jen do čtvrté třídy a od páté jsme museli do vedlejšího města, které dřív bylo okresní a to do Židlochovic. Tam jsme chodili buďto pěšky (jó, kdepak se nechat vozit autem, jako je to dnes běžné) nebo jsme jezdili vlakem. Bylo to cca 2 km. Vlak jsem musela používat hlavně ve dvanácti letech, kdy jsem celé prázdniny proležela doma v posteli po revmatické horečce. Někdy mne vezl do školy tatínek na kole „na štangli“, když to jinak nešlo.
Co se týče učení, šlo mi to dobře, stále jsem měla „samé“, ale dost jsem tenkrát fandila chemii, bavilo mne to moc v biologickém kroužku a dodnes si ráda přečtu v památníčku věnování našeho učitele chemie a vedoucího kroužku pana Neživného. Měli jsme se rádi.
Já jsem měla povinnou školní docházku jen do 8. třídy, pak jsme dělali závěrečné zkoušky, bylo to něco jako malá maturita a to si taky docela živě pamatuji. Měli jsme zkoušky ze čtyř předmětů před komisí a otázky jsme si vytahovali opravdu z klobouku. Já měla tenkrát největší strach z dějepisu. Měli jsme tam taky hodnou paní učitelku Svobodovou, která se nás předtím ptala, co bychom tak nejraději, jakou otázku. Já jsem tenkrát řekla, že to byl tuším Mistr Jan Hus. Pak přišla a nabízela otázky, já si tahala jako první a otázka byla jaká myslíte? Ano byl to Mistr Jan Hus. Málem jsem tenkrát zajuchala radostí.
Takže vzpomínky na základní školu mám jen ty nejlepší, mohla bych pokračovat ještě dlouho. Ještě se chci zmínit o spolužácích, měla jsem mezi nimi hodně kamarádů, kteří mi taky pomáhali po té mé nemoci, protože jsem nesměla nic těžkého nosit a byla jsem zbavena i povinnosti docházky na tělocvik.
Když ještě maminka bydlela v Hrušovanech a my za ní jezdili, setkávala jsem se ještě se svými hlavně spolužačkami, které se ke mně vždy rádi přihlásily a všechny bydleli ve svém krásném domečku. Jo, škoda, že jsem tam nezůstala.
Bylo to vše moc fajn, i když úplně jiné, než to mají žáci dnes. Tak jsem o tom musela napsat.
Přeji krásný večer. Vaše Ježurka