Tak tohle je moje aktuální foto, když mi bylo 17 let. A musím se kajícně přiznat, že jsem neměla o nápadníky nouzi. Dobrá polovina kluků, která byla tenkrát přiměřeně k mému věku se mnou „kamarádila“ nebo tak něco. Já z toho měla radost a tak jsem si ze všech „utahovala“. Do dnešního dne však nezapomenu na jedno z nejkrásnějších vyznání lásky: Řekl mi: „Víš, já mám rád jednu takovou hezkou, milou dívenku a ta dívenka jsi Ty.“ No není to originální? Pak už se mi něco podobného fakt nepodařilo. Napřed jsme měli partu kluci a holky, ale opravdu jen kamarádi, pak se to začalo „párovat“, no a postupně měli asi všichni všechny rádi, no prostě všechny jsem brala jen jako kamarády.
Poznáte mě? Určitě ano, ale pro jistotu, ta první zleva.
Tak to je asi tak o rok později, když jsme chodili v Hrušovanech na plesy. Jó, to byly bály, to je o něčem úplně jiném, než dnes. Tam se opravdu hlavně tančilo, co je nejpozoruhodnější, tak i klasické tance, jako valčík, tango i polka. A bylo to taky krásné! Tahle naše parta se tam sešla několikrát a ne náhodou. A co bylo opravdu netradiční na dnešní dobu je to, že jsme chodili my, mladí, ale i naši rodiče. Nepřekáželi jsme si, tenkrát ještě žádné techno ani hip hopy nebyly, tak nám to přišlo normální. Pamatuji si dodnes, že jsme tenkrát šli na ples všichni, tedy já a moji rodiče. Tatínek měl tmavý oblek, maminka černé moderní šaty a já? Já zase jako protipól – šaty bílé, nějaká jako vyšívaná průhledná látka to byla, krátké sukně, ale nabrané, ne úzké, byly jsme s maminkou jako noc a den. Tenkrát jsem si mohla ještě leccos dovolit, protože i když jsem nebyla z nejštíhlejších, tak pas jsem měla jako proutek. No a na tomto plese jsem poznala jednoho kluka….. Byl to momentálně voják, byl na vojně už 2. rokem a byl z nedaleké vesnice. Zalíbili jsme se asi oba jeden druhému na první pohled, pamatuji si, že jsem byla už pak na tanečky na celý večer zadaná a kámoši měli smůlu. A hned jsme si domluvili rande na druhý den, protože měl ještě dovolenku, no a vydrželo nám to celý rok! Těsně před tím, než měl přijít nadobro z vojny domů, tak jsem se s ním rozešla! Ach jo, kdybych tenkrát věděla, co mě čeká, ale to je to kdyby, ale aspoň mám dvě krásné, hodné, milé a chytré děti a to si myslím, že je ta hlavní náplň života. Něco plnohodnotného aby po mně zbylo.
Ještě se ale vrátím k tomu klukovi. Jmenoval je Jenda, byl asi o 2 roky starší, byl moc hezký a měli v té nedaleké vesnici baráček. Měl také príma rodiče, byla jsem u nich několikrát, měl i na tu dobu silnou motorku, kterou mně nechal i řídit, to bylo žůžo! A taky jsme byli na návštěvě u jeho sestry v Bratislavě. Pamatuji se, že nás uložila spolu do manželských postelí a Jenda mne prosil, abych nic neříkala o tom, že ještě nejsme tak daleko, asi chtěl před svou starší sestrou vypadat větší „chlapák“. Tak jsme tam spali spolu, ale jen vedle sebe. Opravdu nic víc. A to bylo možná škoda. Protože tenkrát byla taková doba, že jsem si myslela, kdo bude první, toho si musím vzít. Já trumpeta!
No, je pravda, že jsme si víc psali, než jsme byli spolu, ale jezdil docela často domů, tak vím, že to byl moc hodný kluk a nezasloužil si, abych se k němu takhle zachovala!
Ale proč vlastně? To příště!