SLUŠNÝ OPILEC aneb naše nedělní odpolední siesta
Nedá mi to, abych nepopsala náš včerejší zážitek. Venku pršelo, my seděli v obýváku a koukali na televizi, když kolem 16 hodiny někdo zazvonil. Koukli jsme se s manželem na sebe, nikoho jsme nečekali a že by se u nás dveře netrhly návštěvami to taky nehrozilo, tak se šel manžel podívat kukátkem za dveře. Tam nikdo nebyl, tak šel kouknout z okna. Volal, ale nic. Tak mi to nedalo, otevřela jsem dveře (jsem ta statečnější) a slyšela, že někdo jde těžce a pomalu po schodech. Protože vím, že takhle ztěžka chodí občas manželovo syn, který mimochodem nosí pár kg navíc, tak jsem čekala, až někoho uvidím. Byl to ale úplně cizí člověk a šel opravdu až k nám nahoru. Tak jsem se ho zeptala, koho hledá a on řekl, že pana … no, mého manžela. Evidentně bylo vidět, že se mu jde hodně těžko, bylo vidět, že je dost opilý. Vtom vyběhl manžel ze dveří, kouknul na schody, mne doslova vstrčil dovnitř a okamžitě zavřel dveře na závoru. Teď jsem čekala, co bude, ale nebylo nic. Ten neznámý se zase otočil na patě a šel tak pomalu, jak přišel dolů a pak ho manžel za chvíli viděl odcházet z domu. No, špatně se nám dole zavírají dveře, tak si myslíme, že zazvonil a zjistil, že je otevřeno, tak šel nahoru a hledal.
Celé odpoledne a večer se manželovi přímo kouřilo z hlavy, jak přemýšlel, kdo to mohl být (byl přesvědčený, že ho nezná) a co mu chtěl. Bylo to na něm přímo vidět a já se nemohla zastavit, jak jsem se (to mě drží ještě dnes) smála a opakovala : „Koho hledáte?“
No teď už se to nedozvíme, ale na druhou stranu se manželovi nedivím. Takových důvěřivých seniorů už bylo okradeno! Sice si dodatečně manžel vzpomněl, ono mu to nedalo, že byl přece jen někomu podobný, koho zná, ale co chtěl? No, bohužel, a slušný opilec to byl. Neřekl už jediné slovo.