Tak jsem zase zůstala sama. Jak odešel, napsala jsem ihned bráškovi na Moravu a mé bývalé sousedce, která se odstěhovala do Prahy, co se všechno stalo, že bych je moc ráda viděla (každého zvlášť), ale že je nemohu ani pozvat na kávu, protože mi zase nezůstala ani koruna. Ještě mi nechal tisíc korun dluh, který jsem musela zaplatit a v roce 1971 to bylo ještě dost peněz. Říká se, že v nouzi poznáš přítele a to se mi opravu potvrdilo. Bráška přijel hned o víkendu a sám, protože švagrová mu řekla, že si asi budeme mít sami co říci a zůstala s dětmi doma. Bráška šel se mnou do obchodu, nakoupil, abychom měli co jíst, zaplatil a ještě jel se mnou k rodičům mého manžela. Mluvil i s NÍM, chtěl vědět, co se vlastně stalo, ale nebyla s ním řeč. Tak mu řekl, že jestli ještě bude chtít něco z našeho bytu, ať si přijde hned, pak že ho tam již nepustím, protože se ho bojím. V nedělí hned po obědě se vracel domů a pamatuji se, co jsem tenkrát vyplakala slziček, bráška fakt zabodoval, byl zlatý. No a jen odjel bráška, přijela ta moje bývalá sousedka Vlasta, která mi hlídala dceru tři měsíce, když jsem už musela tenkrát do práce a vůbec jsme byly hodně spolu.
Ano, to je Vlasta, tenkrát pracovala na ústředně v Metru, to ještě byla OK, dnes je na vozíčku.
Přijela i s manželem, se kterým jsem se také dobře znala a nějaké oslavy jsme společně absolvovali a přivezli sebou krabici zákusků, chlebíčky i kávu! Já si pamatuji, jak jsem byla zase dojatá a zároveň jsem se styděla. Pokecali jsme (já si spíš zase poplakala) a oni odjeli domů.
No a potom jsem to už musela zvládat sama. Tedy sama, ten můj „pronásledovatel“, tedy nynější manžel mne pozval na tu kávu, další den na vycházku, pak na vínko a byl moc smutný, když jsme se jeden den neviděli, protože jsem řekla, že mám také děti a práci i doma. Byl tenkrát sice ženatý, ale během těch deseti let, co jsem si s ním opravdu jenom tak povídala o životě, tedy jeho i mém, vím, že chodil sám tancovat, na pivko, no prostě jeho manželku to nebavilo a přiznal, že také chodil se ženami, nebo za ženami, jak se to vezme, jednou dokonce se už už rozvedl, ale nakonec z té známosti vycouval. A jak si tak se mnou povídal, tak asi po týdnu řekl, že je škoda, že jsem o tolik (?) mladší, že by si mne hned vzal. To jsem se tedy divila, proč se mne bál. Vždyť je ani ne o devět let starší a to si myslím, že není tak mnoho! Asi si říkal, že ten druhý manžel byl o 4 roky mladší než já, tak proto. Přiznám se, že to byl opravdu dost velký rozdíl mezi nimi a musela jsem si později zvykat, ale zvykla.
Tak jsme spolu začali chodit na tu kávu, vínko, procházky a tak, pamatuji se, že koupil tenkrát asi kilo pomerančů nebo mandarinek, nevím přesně a dal mi to, abych dala i dětem a kdyby to nevyšlo na všechny stejně, abych dětem dala víc. Sympatické, ne?
Chtěl se ale napřed ujistit, že se opravdu rozvedu, protože je asi pro muže lepší, když je s „nějakou“ ženou, než úplně sám. Tak pak podal žádost o rozvod až věděl, že už budeme mít stání i my. Nakonec to dopadlo tak, že je rozvedli dřív, hned na první stání a oni se oba vzdali možnosti odvolání. Já sice byla také rozvedená rychle, ale když jsem dostala rozsudek „jménem republiky“, tak jsem musela čekat až si tento ortel vyzvedne i můj bývalý, protože byl s novou rodinkou mezitím už na dovolené. Tak jsem si šla v srpnu potvrdit platnost rozsudku na matriku a znovu jsem se strašně styděla, protože manžel říkal, že na žádnou „psí knížku“ se mnou nebude žít, že si mne chce hned vzít a rovnou jsme na té matrice domluvili datum naší svatby na říjen!
Ještě bych chtěla zdůraznit, že jsem nechtěla, aby se manžel ke mně nastěhoval dřív, než se rozvede a hned jak šel tenkrát od soudu ještě do práce, tak se zastavil u mne v kanceláři a dal mi peníze. Tenkrát se „bralo“ dvakrát měsíčně, záloha a doplatek rovnou na ruku, tak mi dal celou zálohu už jako manželce. A to jsme ještě zdaleka nebyli.