Víra má mnoho podob, mnoho objektů i subjektů, shrnu-li to, tak všichni na něco nebo na někoho věříme. Nevím, jestli to byla náhoda, ale včera jsem se dívala na kriminálku, která měla název : Otázka víry. Ano, jednalo se tam o víru křesťanskou, ale také její protipól, víru satanistickou. Její vyznavači byli prostí lidé a každý měl nějaký „svůj“ důvod, proč se utíkal k nějaké této víře.
Vezmu-li v úvahu víru křesťanskou, tak už jsem slyšela od mnoha ateistů, že když tzv. „šlo do tuhého“, tak se začali modlit. Už prostě nevěděli kudy kam. Protože také pocházím z Moravy, kde je více věřících než v Čechách a mnoho jsem jich znala a poznala hlouběji, tak vím, že velká většina těchto lidí jsou lidé dobří, ale…. to je všude ve všech oblastech. Věřím tomu, že se lépe smiřují s nepříjemnostmi života, ale hlavně s nemocí nebo smrtí. Ale to je jen tak na okraj.
Vrátím-li se znovu k víře, tak víra není jenom o Bohu nebo Satanovi, ale hlavně je to cit, cit k někomu, kterého máme rádi. Věřím tomu, že z mých dětí jednou budou slušní a hodní lidé, chci věřit tomu, že mě bude mít stále někdo rád, nejen děti, ale také manžel, sourozenci, ale také třeba sousedé nebo známí, kolegové v práci. Chceme také věřit tomu, že tu školu dokončíme tak, jak bychom si to představovali, že budeme mít jednou práci, která nás bude nejenom živit, ale i bavit, věříme tomu, že budeme úspěšní v tom či onom sportu… Věříme tomu, že nedostaneme nějakou ošklivou nemoc, jejíž jméno si ani netroufneme vyslovit nahlas, atd. atd. Prostě VĚŘIT NĚČEMU SE MUSÍ. Bez takové víry by byl náš život smutný. Proto, věřme v dobro!