A už zase pokračuji ve vzpomínání. Byl tedy rok 1989. Tento rok jsme také s manželem dostali přidělené lázně, tentokrát jsme zavítali k našim sousedům do Trenčianských Teplic. Moc se mi toto lázeňské město líbilo, je položené v takovém údolí, kolem lesy a hory, lázně parádní, lidé na nás byli hodní, takže spokojenost. No, děly se v tomto roce věci, to si většina z nás pamatuje, ale tohle není politický referát, takže to nebudu tady popisovat, jen chci napsat, že můj vedoucí číslo dvě byl nucen odejít a nastoupil vedoucí číslo tři.
No a já jsem hned z kraje roku 1990 nastoupila do té mé nové funkce, jak jsem popisovala v předchozí kapitole. A protože byly také všelijaké zmatky a to téměř všude, moje kolegyně toho využila a jeli jsme zase do lázní, zase na Slovensko, tentokrát do Piešťan. Byli jsme ubytováni v parádním lázeňském domě, kde bydleli „jen ti lepší“ a my. Tedy v podstatě.
Jak ten život utíká jsme se přesvědčili všichni v tom dalším roce 1991. Dcera ukončila studium na Pedagogické fakultě v Ústí n. L. tím, že obhájila diplomovou práci, tedy státnicemi a následně byla promoce. Měli ji v Teplicích v divadle, poplakala jsem si a byla jsem šťastná, že ona to dokázala (no a já svým způsobem také). Dali jsme si tam sváteční oběd, byli jsme tedy my i s mou maminkou a nastávající mé dcery.
A promoce byla za námi, tak už jen chyběla svatba. Ta byla ještě během školních prázdnin, aby dcera nastupovala do nového pracovního procesu – tedy do školy učit už se svým novým příjmením. Při přípravě svatby, tedy lépe řečeno při nákupu potřebných surovin na vaření svatebního menu a pečení koláčků a dortů jsem byla mile překvapena. Bylo krátce po sametové revoluci, obchody začali vlastnit i soukromé osoby, tak jsem zkrátka jen „předala“ seznam potřebných věcí, včetně těch, které dříve nebývaly jen tak dostupné, vedle v soukromém obchodě a měla jsem zboží dodané tzv. „na klíč“. Vše. Byla to paráda! Tak se všechno povedlo, všichni byli spokojeni a dcera byla „pod čepcem“.
Tady je foto – novomanželé a rodiče :
Tak a zůstali jsme sami s manželem. Děti odešly, aby se po čase vždy aspoň na chvíli vracely s rodinou, hlavně s vnoučátky.
A další rok 1992? Spousta událostí a významných! Manžel odcházel tento rok do starobního důchodu a nevím, čí to byl nápad, ale byl výborný, že mu odbory zaplatí 50 % na dovolenou v cizině. Já měla rok před tím také významné jubileum, tak mně přidali 30 % a letěli jsme tenkrát na Kanárské ostrovy! Komu by se o tom ještě pár let před tím jen zdálo? No, byla to paráda. A ani nás to nevyšlo tak draze, když jsme dostali oba příspěvky od odborů, letěli jsme v květnu, tam už bylo krásně. Přiletěli jsme na letiště v noci, ubytovat nás vezli autobusem, byla tma, ale ……….na to ráno, na to opravdu nikdy nezapomenu. Když jsme se probudili do sluncem zalité krajiny, nádherné krajiny s ještě krásnější architekturou, vyrazilo nám to dech.
To za mnou, to je opravdu moře a to je balkon od našeho apartmánu.
A takhle to vypadalo, ale v barvě, když jsme se ráno probudili.
Oslík a já, nebo chcete-li, dva oslíci.
A tady můj manžel a ta jejich úžasná flora.
Tak to byla nádherná a nezapomenutelná dovolená, ještě jsme ten rok jeli zase na příspěvkové lázně, tentokrát do Františkových Lázní. Jeli jsme tam nějak koncem června, ubytování bylo sice „v baráku hrůzy“, ale jinak to šlo. Hlavně, že jsme si odpočinuli a udělali zase nějakou „údržbu“ těla. A proč si tak dobře pamatuji, že to bylo koncem června a začátkem července? Mám 10. července svátek, ale to není ten hlavní důvod. Ten je úplně jiný a moc krásný! Dne 9. 7. jsem dostala telegram (tenkrát ještě mobily nebyly) :
Tak to bylo radosti! Syn se konečně „pochlapil“, dodělal úspěšně ČVUT, obhájil diplomku, a…. ano, to byl velký důvod k oslavě. A my s manželem oslavovali. Na to se také nedá zapomenout. Bumbali, bumbali, mne to „skolilo“ dřív, tak jsem se jednoduše sebrala a šla „domů“, tedy do toho našeho baráku hrůzy. Tam jsem si lehla a tvrdě usnula, i když jsem nechala odemknuto, aby se manžel dostal dovnitř. Jenže to jsme nikdo netušili, že nějaký chytrák dole zamkne vrata, od kterých neměl nikdo klíče. A jak se manžel dostal domů? Správná otázka. Bydleli jsme ve 2. patře a chlapi ze zvýšeného přízemí slyšeli, jak se dobývá marně dovnitř, tak mu pomohli vlézt oknem k nim, no a po chodbě se už na pokoj dostal lehce. A co bylo dál? Ani se neptejte! Co se do mne vešlo, tak jsem dostala vynadáno! Ale kdo to mohl tušit, ne? Tak takhle jsme oslavili našeho „čerstvého inženýra“. A promoce? To už bylo jen o pýše, hrdosti, radosti a slzičkách. Nezapomenu na vnučku, které byly v té době 4 roky, jak se nemohla dočkat, až tatínka uvidí přicházet a ptala se maminky, jestli je už teď tatínek ten „inža“?
A ještě podzim byl také náročný. Manžel odcházel do důchodu po 45 letech práce v jednom závodě a na jednom pracovišti! Oslavili jsme to doma jen v kruhu nejbližší rodiny, manžel se s tím docela dobře hned srovnal a stal se „nákupčím“. Než jsem přišla z práce, nakoupil opravdu vše, co jsem mu napsala, i když to tenkrát nebylo vůbec moc jednoduché. A tady je aspoň část básničky, kterou jsem mu tenkrát napsala:
Kdo že to dnes dostal dárek?
No přece – Ježků Otakárek.
Že ta cesta byla krátká?
Ale už je tu – šedestátka.
Život není procházka růžovým sadem,
ale ani starým, opuštěným hradem.
A protože manžel je koncem listopadu, přehouplo se to a byly Vánoce. A my dostali pod stromeček ještě jedno překvapení – krásný dáreček! Mezi dárky schovanou obálku, že budeme mít v létě další vnoučátko – tentokrát od dcery.