Ano, přiznávám se, že od včerejška jsem teprve sama doma a už je mi smutno. Vzhledem k tomu, že jsem člověk společenský, který má rád lidi, tak je to logické. Večer jsem nemohla usnout, když se mi to konečně povedlo, tak jsem se asi za hodinu až dvě probudila a zase koukala do stropu, okolo a přehazovala se sama na manželských postelích. Chvilku sama, to je něco jiného, když šel třeba manžel na kontrolu k lékaři, tak jsem věděla, že se za hodinku až dvě vrátí, tak jsem si to užívala. Ale takhle? Bez varování a v tu nejnevhodnější dobu (no vlastně, která doba je vhodná, že?) si jde lehnout do nemocnice a je mu úplně jedno, že jsme měli jet příští pondělí na 5 dní na takovou mini dovolenou, která přesto stála 12 tis. Kč. Já včera zjistila, že stornopoplatek je již teď 80 %, ale co naděláme, zdraví je přednější a hlavní je, aby ta nemocnice pomohla a pomohla hodně brzy, abych tady nebyla moc dlouho sama. Je to smutné.
Jo a taky jsem si vzpomněla včera na brášku, když mi manžel ještě večer volala, že mu nedali od rána nic jíst a neřekli proč. Tak si říkám: bráško, neblbni s hubnutím, není to tak zlý a už taky nejsi nejmladší, když pak přijde nemoc, máš aspoň z čeho hubnout. Navíc, my to máme tak trochu v genech. Tak tedy mi držte všichni palečky, prosím, ať si té samoty moc neužiji.