Mít přátele, to je velké plus. Já jsem byla vždy tvor společenský, otevřený, ale také dost ukecaný, ale přesto (nebo právě proto?) jsem měla vždy nějaké přátele. Jako hodně mladá jsme měli takovou partu a chodívali jsme dost často spolu na zábavy, na výlety, i „jen tak ven“. Moc ráda na toto období vzpomínám. Pak jsem chodila na střední školu, kde jsem měla kamarádku na život a na smrt, celé 4 roky jsme seděly spolu v jedné lavici, dokonce mi byla za svědka na mé první svatbě. Pak jsem se odstěhovala daleko, daleko, ztratily jsme na sebe kontakt, ale nezapomenu na ni.
Když jsem začala chodit do práce, i tam jsem měla přítelkyni, ale také spoustu kamarádek. Kamarádky se někdy také tváří jako přátelé, ale když se otočíte, tak vás občas napadnou zezadu. Také jsem měla v práci kolegyně, ze kterých se po čase staly mé přítelkyně a trvá to už hezkou řádku let, co se navštěvujeme i v důchodu.
Přátele taky mohu mít na chodbě, tedy sousedy. Mám mezi nimi spoustu kamarádek, ale i přátelé se tam najdou.
Zkrátka bych řekla, že přátelství je velký dar. Přítel pomůže vždy a za každých okolností, nezradí a kolikrát už jsem „v nouzi poznala přítele“ a to doslova.
Tak se tedy i já snažím, abych byla přítelkyní všem, kteří o to stojí, kteří si to zaslouží a kteří mi nevrazí nikdy kudlu do zad. Pokud můžu, pomůžu a to každému.