Určitě je mobilní telefon dobrá věc. Mají ho děti školou povinné, někdy i mladší, aby mohly být kdykoliv ve spojení s rodiči, mají ho ale i prarodiče, kteří většinou už neumí posílat „esemesky“, ale umí telefonovat, tedy většina.
Když tak zavzpomínám, tak si říkám, jak jsme mohli dřív existovat bez mobilu. Co bez mobilu, ale vůbec bez telefonu. Já jsem sice mívala doma dlouho pevnou linku, ale než jsem si ji pořídila, tak jsem svým rodičům, vzdáleným od nás – mladých víc jak 300 km, mohla jenom psát dopisy. A bylo to stejně hezké. Napsala maminka, já jí odepsala a tak to také muselo fungovat. Když bylo něco akutního, tak se poslal telegram. No, o tom jsem četla, že už snad ani neexistuje.
Moje maminka, kterou už mnozí tady ode mne dobře znáte, ta má už také mobil hezky dlouho a chtěla bych se s ní „vytáhnout“, protože ještě ve svých 85 letech nejen četla, ale i sama psala SMS, což bylo podstatně levnější a mnohdy to stačilo. Pak přestala skoro vidět a dnes jen telefonuje a to ještě nahmatává volbu čísla po paměti, protože skoro nevidí.
Ale abych se vrátila k tomu, proč tady píši tak obsáhlý úvod. Pokud jsme měli jen pevnou linku, mohli se nás dovolat jen v době, když jsme byli doma. Dnes nosíme všichni mobil v kapse nebo v kabelce, jen abychom proboha něco nepropásli.
My, starší, my ho ale nosíme hlavně proto, kdyby se nám někde něco stalo, abychom si mohli zavolat pro pomoc, ne proto, že by nás pořád někdo volal.
Doma pak, tedy podle mne, a v poslední době čím dál častěji zazvoní často ve chvílí, kdy to nejméně čekáme nebo potřebujeme. Co si budeme povídat, určitě nejsem sama, během posledních dvou dnů za mnou běžel manžel s vyzvánějícím mobilem právě ve chvíli, kdy jsem si odskočila na záchod. Bylo to ve čtvrtek a před chvilkou zase.
A abych na to nebyla sama, dnes jsem zase já tak obšťastnila dceru.
Znám ještě lidi, kteří mobil nemusí, co nemusí, vůbec nechtějí. Chtějí mít klid a svobodu. No, něco na tom bude, že? Ale zase na druhé straně …..