Je to pravda. Dnes na ni myslím celý den, jsme stejně staré (no, mladé už opravdu ne), ale vlastně ona je o šest týdnů starší, ale proč na ni dnes myslím? Protože dnes má své velké jubileum!
Přání jsem jí už poslala – klasické, krásné, dvojité, ale nedá mi to, abych na ni nezavzpomínala ještě tady.
Proč je skoro-sestra? Jednak proto, že jsme vrstevnice, a také proto, že jsme v době, když jsme spolu pracovaly, byly obě z Moravy. Proč říkám byly? Protože ona se tam v důchodu vrátila. Bydlí v Jihlavě a má tam své sestry. Docela jsem se divila, že tady na severu nechala svou dceru s rodinou a odjela do svého rodného města, ale rodiče jí krátce za sebou zemřeli a ona se nastěhovala do jejich bytu. Tak o to to měla snadnější.
Poznaly jsme se v práci. Už jsem v Mých vzpomínkách psala o tom, že jsem po revoluci dostala funkci, kterou bych dříve dělat nemohla. Pracovala jsem jako vedoucí závodní stráže v dost velké fabrice, kde tato ostraha čítala celkem 112 pracovníků. Jo, byla to docela síla, dělat vedoucí tolika lidem a to se tenkrát ještě sloužilo se zbraní.
A tahle moje skoro-sestra mi dělala zástupce. Byla to opravdu báječná kolegyně, kamarádka, na kterou jsem se mohla ve všem spolehnout. Jezdívali jsme také všichni jedenkrát ročně na střelby a asi si nedovedete představit, co to bylo za nervy. Měli jsme tam totiž v té době většinou ženy a pokud se vyskytoval občas muž, byl to většinou důchodce. A tak si představte, že s touto „partou“ máte dělat střelby. Pamatuji se, že některé z nich byly vystrašené týden dopředu. A tahle moje zástupkyně mi pomáhala i v tomhle. Ona totiž začínala jako strážná, tak mě do praktické části této mé funkce vlastně pomáhala se zapracovat. Vždy to ale všechno dobře dopadlo. Tedy s těmi střelbami.
Vzpomínám si jen na jeden průšvih, ale ten stál za to. Odjela jsem tenkrát v pohodě se svou rodinou k moři do Itálie a když jsem se vrátila, tak jsem nestačila zírat. Z naší zbrojnice, kterou měly hlídat moje velitelky směny, se tenkrát ztratilo 35 ks pistolí! To byla záhada! Také jsem se dozvěděla, že policajti mě tenkrát chtěli vyslýchat tak, že za mnou chtěli jet do Itálie! To jsem nikdy nepochopila, já přece byla na dovolené! A víte jak to dopadlo? Pistole se nikdy nenašly, všichni vedoucí byli potrestání dost vysokou srážkou ze mzdy, tedy ti vedoucí nade mnou a také pode mnou. I já jsem dostala peněžitou pokutu a protože mi to přišlo nepatřičné, když jsem byla v té době na dovolené, tak jsem se přes naše právní oddělení odvolala a trest mi byl zrušen.
Tak tohle všechno a další a další zážitky a příběhy mi dnes od rána běží hlavou. Samozřejmě především ty úsměvné, těch jsme zažily spolu také dost!
Teď zrovna jsem si vzpomněla, že ještě v době, když jsme sice pracovaly obě na stejném oddělení, ale každá na jiném postu, tak jsme chtěly dát dohromady naše děti. Ona přišla k nám se svou dcerou a já tenkrát nechala doma svého syna, poseděli jsme, děti se seznámily, ale bohužel. Tchyně se z nás nestaly.
A teď si představte, že tahle moje „sestra“ není vůbec na techniku. Nemá ani mobil, natož počítač, tomu se už v práci vyhýbala jak čert kříži! A vrcholem všeho je to, že je ještě i líná psát a já nemám ani její fotku! Tak mi pošle pohled 4 x do roka (vánoce, velikonoce, moje narozky a svátek) a to je vše. Občas jezdila za dcerou a vnoučaty, ale teď už asi tak často nejezdí, nebo si myslím, že spíš jezdí oni k ní. Já ale doufám zase brzy v osobní setkání! Když ne letos, tak kdy?