… řekla bych, že to je úplně to nejhorší. Psala jsem už o své mamince, které bude přesně za dva měsíce 91 let, že před skoro pěti roky oslepla na jedno oko. Měla výron krve do oka, v nemocnici jí tenkrát řekli, až se to vstřebá, tak jí to budou operovat. Až se to vstřebalo, tak to nešlo.
Byla to pro nás všechny, ale hlavně pro maminku velká rána, protože na to druhé oko viděla hodně málo a s tím také nešlo nic dělat. Psychika udělala své a maminka o ničem jiném nemluvila, nechtělo se jí žít…
Zřejmě to nestačilo. Už při mé poslední návštěvě říkala, že se jí ten zrak ještě víc zhoršuje, že vidí čím dál tím méně. O víkendu, když jsem s ní mluvila, tak mi řekla, že vidí mlhu, tedy to málo, co bylo už téměř není a nemohla si ani dovařit oběd, musel jí pomoci můj bratr.
Přesvědčili jsme ji, aby zašla (tedy bratr ji tam dovezl) na oční, že to bude asi už zralý šedý zákal, který snad jde operovat zvláště v případě, když má jedno oko slepé.
Bohužel. Nejde to operovat, ale pro jistotu ještě maminku posílají na vyšetření do nemocnice. Maminka je zoufalá, psychika je už úplně na dně a my, její tři děti, nevíme, bohužel, jak jí pomoci.
Sestra bydlí v Brně, já na Mostecku, bratr s maminkou v okolí Kralovic na Plzeňsku. Bratr i švagrová se vrací z práce večer, maminka je tedy v celém baráku celý den sama doma.
Sestra je přece jen „trochu z ruky“, má i zahradu a vnoučata, která musí aspoň někdy hlídat, já už jsem také pomalu na odpis, aspoň včera jsem si tak připadala, jak mi bylo mizerně a dnes jsem zase běhala po doktorech, abych vůbec mohla doma trochu fungovat.
Ale jak teď pomoci mamince? Má tři děti a nikdo jí nemůže pomoct? Sama říkala, že by šla někam do domova důchodců, ale kam a byla by tam spokojená? A co naše svědomí?
Bráška si ji v dobrém úmyslu vzal z jejího bydliště od Brna k sobě ke Kralovicím, kde koupil dům, my, jeho sestry – důchodkyně jsme jednak trochu z ruky a já už si vůbec netroufám na nic moc, bráška je sice o dost mladší, ale zase musí chodit do práce… to je kolotoč a přesně takový mám teď já v hlavě. Musíme něco vymyslet, dnes jsem mluvila jak s bráškou, tak i se sestrou, mamince volám denně, ale vím, že to jí moc nepomůže a my všichni zatím nevíme jak z toho ven.
To stáří je ale někdy hodně smutné!