Chtěla bych napsat takové malé pokračování včerejších řemeslníků. Zlaté dno se v případě našich domovních dveří našlo. Tedy myslím zámku u dveří.
Když už to včera nešlo více lidem otevírat, tak už to dnes rozzlobilo i toho souseda, který to vše zařizoval a volal zpět našemu panu domácímu, jak já říkám. Zdůraznil, že bude víkend a taky by se mohlo stát, že se víc lidí nedostane do baráku, proto ať s tím okamžitě něco udělají.
Do 5 minut přijel další odborník, evidentně jiný než včera a prý konstatoval, že ten včerejší byl opravdu machr! Po rozebrání zjistil, že vložka byla uvnitř nalomená, proto to tak zlobilo a víc to nešlo než šlo.
Po chvíli jsme slyšeli nějaký větší rámus, dávali nám celou kliku, nejen vložku, ale zase nastal jiný problém. Spousta nájemníků si už nechalo udělat další klíče, protože každý dostal jen jeden. Například my jsme si nechali vyrobit klíče tři, tedy další pro jednoho z nás a další dva pro děti. Jedna sousedka si nechala udělat klíčů pět. A co teď s nimi? Jeden klíč stál 30 Kč, tedy v našem případě jsme 90 Kč hodili do koše. Soused aspoň „ukecal“ to, že jsme všichni dostali po dvou klíčích, ale my jsme se zase museli odpoledne vydat, abychom si aspoň ještě ty klíče pro děti nechali udělat.
Vraceli jsme se domů a před domem manžel říká, že vyzkoušíme všechny. Ale ouha! Další odborník na slovo vzatý! Tentokrát ta paní, co nám ty klíče dělala, tak jeden prostě nejde a nejde a nejde. Už nesmím slovo KLÍČ před manželem ani vyslovit, tak ho tady jen špitám, jinak je vytočený jako do vrtule! Dalších 30 Kč už nemíním dávat, ale jen jsem zvědavá, co na to řekne ta paní „odbornice“, co nám ty klíče dělala! Já to ale určitě jen tak nechat nemíním!
Jedny s odpuštěním blbé domovní dveře, takových starostí pro souseda a rozčilování všech nájemníků! Nechci vidět, kdyby šlo o něco podstatného. Raději ne.
Na druhou stranu jsem ale měla zase trošku štěstíčka. Šla jsem dnes ke své kadeřnici, která mi v pondělí tvrdila, že barva ještě není třeba, tak jsem říkala jen ostříhat a vyfoukat. Dnes, když jsem tam přišla, tak na mne koukla a říká, že máme jistě nějakou oslavu a když se dověděla, že moji, tak hned změnila své původní plány. Řekla, že to už chce dobarvit a hotovo. Copak o to, časově to nebyla téměř žádná prodleva, ale vzala jsem si dost peněz? To jsem samozřejmě neřekla nahlas, ale vždy mívám nějakou rezervu, i když zase nechci nosit zbytečně moc. Kadeřnici mám přesně naproti našeho domu, tak v případě nouze sem doběhnu a doplatím.
To byl tedy tok mých myšlenek, ale co jsem měla dělat jiného, než souhlasit. Po polidštění mého účesu čekám na verdikt, pak otevírám ústa, že se zeptám, ale ona sama odpovídá na moji ani nevyslovenou otázku. Zbytek prý mám od ní jako dárek k narozeninám. Milé ne? Odpustila mi stovku. I když už jsem jí tam za ta léta nanosila dost peněz, tak jsem měla radost. Nemusela, ale udělala dobrý skutek.