Musím se dnes k něčemu přiznat. Nevím, kde se to pořád ve mně bere, ale stále mám snahu všechno organizovat, všechny dávat dohromady, asi je to ve mně.
Už jsem psala, jak byla u mne na návštěvě moje kolegyně, že jsme se domluvily, že navštívíme ještě jednu naši společnou bývalou kolegyni, která je z nás nejstarší. Byla něco jako naše máma. Když jsme u ní byly loni, měla takové malé jubileum, měla 85 roků. Ale to jsme tam byly tři. Ta třetí, se kterou jsme letos nepočítaly, ta měla totiž nedávno takový slabý infarkt, ale vezli ji rychle na profukování či jak se tomu říká, aby srdíčko dál fungovalo. Její manžel nám asi před měsícem říkal, že na tom není nic moc dobře. Proto jsme s ní tedy nepočítaly.
Mně to ovšem včera nedalo a zavolala jsem jí. Bylo by mí líto, kdyby třeba už na tom byla líp, že by o tom nevěděla, že jsme tam jely jen my dvě bez ní. No, říkala, zatím nic moc, ale v úterý jde na internu a paní doktorka jí řekne co může a co ne. Tak slíbila, že v úterý večer mi zavolá, protože návštěvu jsem (zase já) u nejstarší kolegyně objednala na středu. Snad to tedy vyjde.
Vzpomínám také na to, jak jsem dostala jeden moc smutný úkol. Před časem, když sestře zemřel manžel, tak mi to chudinka volala téměř okamžitě, byla pochopitelně na dně, ale naší mamince to neřekla. Ani bratrovi. Zůstalo to na mně. Volala jsem tedy bratrovi, u kterého maminka bydlí, co se stalo a aby jí to řekl.
„Ty ses zbláznila, tak to ne, to já jí říkat nebudu, to přijeď a řekni jí to sama. Nebo jí to snad řekneš do telefonu a já ji tady mám chytat?“ No paráda, já z toho byla také hotová, protože švagr byl ještě poměrně mladý na smrt, a co maminka, která má nemocné srdíčko a nebyla také už nejmladší, co když se s ní něco stane?
Ach jo. Bylo to krátce před víkendem, maminka bydlí asi 100 km od nás, o víkendu jsem tedy jela autem s mým synem za maminkou. Aspoň že mne syn a bratr doprovodili k mamince do jejího bytu. Nečekala nikoho a asi jsme moc vesele nevypadali. Jak jsem otevřela dveře a pozdravila ji, hned věděla, že se stalo něco hrozného, dokonce tušila, protože švagr byl v nemocnici.
Tak maminku jsme zvládli i se stříknutím pod jazyk, ale proč zase já?
Také si vzpomínám na to, jak jsme s manželem krátce po svatbě potkali jeho bratra a sestru, která byla hodně nemocná, když jsme šli na jedno výletní místo. Ještě jsem neznala ani jednoho a od manžela jsem věděla, že byli rozhádaní kvůli blbosti, vlastně nedorozumění. Říkala jsem mu : „tak běž za nimi, přece se nebudete pořád hněvat, máš příležitost“. Nešel, netroufl si, byl uražený či co. Vzala jsem to tedy já do svých rukou a šla jsem se jim představit. Fungovalo to. Protože to bylo v místě bydliště jeho bratra, tak jsme se k nim hned všichni přesunuli a bylo to moc hezké setkání a seznámení. Bohužel, manželovo sestra už je 20 let po smrti a s bratrem zase nemluví. Kvůli blbosti už 7 let. Zase jsem to nedávno zkoušela „slepovat“, ale zatím nic moc, tak uvidíme.
A když si uvědomím, kolikrát jsem já burcovala odtud sestru na Moravu, nebo bratra do práce, když se mi něco nezdálo na mamince, nebo když mi ona sama volala, že má nějaké problémy. No nevím, asi jsem jako prostředník nebo hromosvod, ale raději bych byla nositelem těch lepších zpráv.
Teď si vlastně uvědomuji, že i to, že JÁ jsem ve spojení s mými bratranci a sestřenicemi, že jsem také první věděla o tom, že zemřeli maminky sourozenci, tedy moje tety.
Myslíte, že i tohle mi bylo dáno do vínku?