Přiznám se hned na začátku, že dnes musela škytat moje blogová kamarádka Kitty. Říkala jsem si, jak musí mít pilno, když musí zpracovávat denně svoji úrodu na jejich farmě.
Včera dostala dcera velkou přepravku hrušek. No, je-li to zadarmo, přece to musí nějak zpracovat, to už se opravdu vyplatí. Také mi část nabídla, přivezla a od nás si odvezla věci, potřebné na zavařování.
Já jsem dnes dopoledne měla rychlé vaření, tak jsem se dala do zpracování těch hrušek, co jsem dostala. Také to nešlo tak, jak bych si to představovala, občas jsem vyslovila i onu známou větu z filmu Pretty Woman, potvory klouzavý! Hrušky byly po oloupání opravdu tak kluzké, že jsem nebyla ulepená jen já, ale moje halenka, celý stůl, podlaha pode mnou, zkrátka všechno v dosahu jednoho metru. Ale zvládla jsem to a něco si uložila na zimu.
Také mne to donutilo si zavzpomínat. Kdysi, když byly děti malé, tak jsem zavařovala všechno a pořád. A proč? Tak za prvé proto, že dětem všechno chutnalo a za druhé, protože jsem to dostávala od rodičů zadarmo.
Tatínek podědil po svých rodičích asi 20 arů pole. Měl tam spoustu ovocných stromků, které ve většině sám vypěstoval, také tam pěstoval zeleninu, okurky, jahody, brambory, prostě všechno to, co musíme všichni dnes už za drahé peníze a menší kvalitu kupovat. Když jsme tam jezdili s dětmi o prázdninách, tak nás vždy „nabalili“ vším, co zrovna dozrávalo a já si vezla domů práci. Byla to ale hezká práce a moc ráda na to období vzpomínám.
Jednou si pamatuji, že jsme si přivezli snad pytel okurek a velkou spoustu meruněk. Něco jsme také rozdali, ale i tak toho zbylo dost na zavařování. Pamatuji se, že k nám tenkrát přišla na návštěvu švagrová a neměla kam šlápnout. Všude byly nádoby s okurkami nebo meruňkami.
Okurky jsem zavařovala ještě i potom, když jsem je musela kupovat a také jsem každý rok zavařovala nakládanou zeleninu – my tomu říkáme čalamáda. Zelí, okurky, cibule a papriky. Výborné nejen jako příloha nebo jen tak, ale já ji přidávala i do guláše, to byla dobrota! Ještě minulý týden jsem měla poslední skleničku.
Teď už nezavařuji, protože to u nás prý nikdo nejí. No, ale také se to nevyplatí, ale je to škoda, to „naše“ zavařované mělo úplně jinou chuť než to kupované. Teď vlastně zavařuji už jen jablka na štrúdl, protože ten manžel miluje a jabloně má na zahradě syn.
To byla tedy jen malá vzpomínka na moje letní zavařování, které jsem dělala ráda.