Pokračuji v dovolené středou. Tento den jsme si řekli, že jsme nebyli dlouho v žádné zoologické zahradě, tak jsme se vydali do ZOO. Cestu jsme absolvovali bez problémů, pamatovali jsme si ještě, jak jsme tam byli posledně, počasí bylo krásné, ale zas ne takové hrozné horko, tedy OK.
U pokladny jsem řekla, že jsme oba sedmdesát plus, jakou nám udělají nabídku. Slečna u pokladny chtěla vidět naše občanské průkazy a pak nám prodala vstupenky každému za 1 Kč. Ano, čtete to správně, každý jsme platili vstup jednu korunu. Tak aspoň nějakou výhodu to stáří má, někde jsou na nás i hodní.
Vydali jsme se tedy podívat se na zvířátka, některá jsem si vyfotila.
Tady dva velcí papoušci – Ara se jmenují se k sobě tak hezky měli, ale ono to moc vidět není, škoda.
Krásný tygr, ale byl nějaký nervozní, pořád chodil sem a tam a byl tam sám. Asi mu bylo smutno.
Ano, to je pavilon goril. Nejznámnější je Tatu a Moja, byli tam všichni i s miminkem.
Tady dvě „kozenky“ čekaly mladé. Nevím přesně, už jsem to zapomněla, jak se tato zvířátka jmenují, ale moje dcera jim říká kozenky. Tak je totiž nazvaly její děti, všechno jim podobné byly kozenky.
To byla doba, než jsme se s těmi slony dohonili. Napřed byli uvnitř, ale evidentně se jim tam nelíbilo. Snažila jsem se je vyfotit, ale nic moc. Tak jsem si počkala, až byli venku. Tam byli spokojení.
Přiznám se, že ač jsem se snažila, moc dlouho jsem nevydržela chodit, museli jsme často odpočívat a když jsme si šli koupit pití, tak tam jsme žádnou úlevu neměli. Malá lahev „jenom“ za 25 Kč, byli někde i dražší. Tak jsme si tam u toho stánku chvíli sedli a jedl tudy vláček, tak jsem si ho taky vyfotila.
Také jsme jeli lanovkou nahoru, bylo to fajn, vydržela bych sedět déle. Prošli jsme tedy i vršek a pomalu směřovali dolů, správně, směrem k restauraci, protože se blížil čas oběda. Musím jen pochválit kuchaře, dala jsem si dětskou porci vepřové výpečky, zelí a bramborový knedlík a opravdu to bylo moc dobré. Byla jsem i sytá, manžel chtěl vyfotit, jak baští, ale foťákem na film, který jsme měli také sebou, no a jak se „rovnal“ do záběru – bác a vidlička letěla na zem, ale samozřejmě to vzala přes jeho kalhoty. V rámci toho, abychom neměli těžká zavazadla, tak sebou jiné neměl, došlo na moje slova. Ještě jsme museli mastné fleky aspoň trochu zlikvidovat a pak jsme se vydali na cestu domů – tedy do hotelu na odpočinek.
Odpoledne jsme jeli zase dolů do města. Napřed jsme si zase dali kávu v „naší“ cukrárně. No a manžel říkal, kdo nebyl na Karlově mostě, jako by nebyl v Praze, tak jsme se tam vydali.
Přiznávám, že jsem měla o této fotce jinačí představy, ale aspoň manžel je tam hezky.
Líbilo se mi, jak tam jezdily plné parníky ostošest. Snad aspoň ty jsou tam vidět.
Tak jsem si tam udělala dva snímečky a pokračovali jsme na Staroměstské náměstí, přes Václavák jen letmo a jeli jsme do stanice Jiřího z Poděbrad, kam už léta chodíme na jídlo, tam si dal manžel výborný gulášek a jeli jsme ještě do „jeho“ Vršovic, prý pro ovoce. Jo, pro ovoce, ještě se tam chtěl podívat jednou.
Večer jsme zase samozřejmě padli jak podťatí, tyhle pochody Prahou bych opravdu dlouho nevydržela, byla to docela síla. Ale před námi byla celá noc na odpočinek a pak ještě poslední celý den na památky.