Než budu pokračovat v povídání tak se přece jen musím vrátit k včerejšímu dni. Zapomněla jsem napsat, že jsme jezdili na kávu do cukrárny, kam jsme chodili už loni. Je to cukrárna na Karlově náměstí – v pasáži a mají tam i výborné pečivo ke kávě. Nejen zákusky, ale čerstvé, přímo u nich upečené koláče a buchty. Opravdu moc dobré, dokonce si tam manžel mohl dát i štrúdl, protože byl dia. Tak tam jsme jezdili vždy krátce po poledním odpočinku.
Všimla jsem si, že hned naproti této cukrárně je obchod, kde měli batohy. A ve slevě, šikovné. Protože jinak než s batohem nakupovat nechodíme, dokonce jsme si ho tentokrát vzali i na cestu, no a ten náš „starý“ už byl opravdu ošklivý, tak jsme zašli do obchodu. Koupili jsme si batoh, který se nám líbil a nebyl drahý. Manžel si ho hned dal na záda a pokračovali jsme dál na cestě po Praze. Asi za hodinu, když jsem si sedla v tramvaji za manžela, tak jsem zjistila, že jeden popruh je napůl utržený. Ještě, že jsme v batohu téměř nic neměli, jinak by rupnul hned. Co teď? Manžel hned žehral na osud, že máme smůlu, nedalo se nic dělat, jeli jsme s ním zpět. Účet jsme neměli, ale spoléhali na solidnost prodejce. Složitě jsme se vrátili a batoh jsme reklamovali . Mladý prodavač, který prý tam prodával za tatínka si okamžitě vzal batoh zpět, nabídl nám jiný, jen jsme museli 50 Kč doplatit, dostali jsme účet a bylo vše zase v pořádku. To teď předběhnu, ale už jsme ho pořádně vyzkoušeli a zatím dobrý!
Druhý den, tedy v úterý jsme měli naplánovanou cestu do Dobříše k mé bývalé sousedce a kamarádce Vlastě. Vždy, když jedeme do Prahy, MUSÍME se u nich zastavit, protože ona sama nikam nemůže, je na vozíku.
Ještě předtím, než jsme se vydali na autobus, zastavili jsme se v květinářství u Anděla, kde mají stále krásné a čerstvé květiny.
No řekněte, není to krása? Neodolala jsem a vyfotila si je.
Protože Vlasta bydli kousek od Dobříše, vždy pro nás přijede její manžel autem a za pár minut jsme u nich.
Kolem zámku vždy jedeme, tak se pokocháme aspoň pohledem. Je krásný.
Přijeli jsme na místo. Tohle je jejich domeček.
Po vřelém uvítání jsme ihned dostali občerstvení v podobě kávy, zákusku, piva, chlebíčků, sousedi byli jako vždy moc pohostinní. Měli u sebe vnoučata, dvojčata – holčičky, které se hned chtěly ochotně s babičkou a dědečkem vytofit.
Pak jsme celou dobu měli o čem povídat, oni se zajímali co je u nás v Litvínově a v domě nového, rok jsme se neviděli, tak témat bylo dost a dost. Samozřejmě jsme museli počkat na oběd, mimochodem byl výborný jako vždy a to se paní domu všechno snaží dělat pouze levou rukou, protože je po mozkové mrtvici na pravou stranu ochrnutá. Proto tedy ten vozíček. Tedy, klobouk dolů před ní, jak to všechno dokázala.
Domů jsme odjížděli ve 14 hodin, a to nás ještě nechtěli pustit, jedině s příslibem, že se zase za rok uvidíme, tedy pokud nám to všem zdraví dovolí. Oni jsou sice o pár roků mladší, ale vzhledem k tomu, že Vašek si dal za úkol, že tu bude prý do stovky, tak máme všichni času dost.
Cestou domů do hotelu jsme si koupili jen každý jednu housku a něco málo, protože jsme byli tak najedeni, že bychom víc do sebe nedostali.
Zabrat nám vždy daly schody od tramvaje nahoru k hotelu, napočítala jsem jich celkem padesát.
To jsou ony. Takhle po částech a nevím proč, vždy mne straaašně z nich bolely nohy. Přitom doma jich šlapu 63 a ty mi zdaleka tak nevadí.
A zase jsme byli „doma“. Pokračování zítra, než to zapomenu.