Tak tohle rčení – jestli raději šatit než živit – tak tohle platí v případě, že souhlasíme s tím, že raději šatit. Včera totiž přijela na návštěvu dcera s dětmi. Vždy se snažím jim něco nabídnout aspoň jen tak na zub, tak tomu bylo i včera.
Přijeli cca v 15,30 hod., děti byly zrovna po obědě a Tom ještě prý doma, než jeli, snědl jedny oplatky. Já jsem jim nabídla ten cuketový koláč, který jsem pekla v sobotu. Pro takové návštěvy, které přijdou „uprostřed sezóny“, tedy jindy, než o víkendu, když peču, tak pro ně mám vždy na mrazáku schovanou menší zásobu.
Podala jsem jim tedy nejprve ten koláč a protože vím, že mají rádi šlehačku, tak jsem ji k tomu přidala, aby si dali dle libosti. Těch kousků bylo cca tak 10 a Tom si k tomu sedl a dával si řádně i se šlehačkou. Terezka taky něco snědla, ale rozhodně za ním hoooodně pokulhávala, dcera měla jen jeden kousek, prý na ochutnání.
Připravila jsem jim i dva talíře jednohubek. Sotva dojedli – tedy hlavně Tomík – ten koláč, okamžitě se pustil do těch jednohubek. Já jen seděla a zírala. Říkám, že to snad není možné, když měl před chvílí oběd, pak oplatku, asi 6 kousků koláče a jak do něj doslova padaly ty jednohubky, to opravdu nevím, kam to všechno šlo. Přitom je to kluk štíhlý, nesportuje, že by to vyběhal, přijde ze školy a sedí u počítače a dělá ty svoje programy.
Tak jsem se ho zeptala, jestli je nějaké jídlo, které mu nechutná, nebo které vůbec nejí. Vymyslel celkem dvě. První bylo lečo, ale to hlavně proto, že jako alergikovi mu nedělají dobře rajčata a pak to byl květák. Ale ten nemá rád jenom na mozeček, jinak ho může. Na druhou stranu je to ale vděčný strávník, skromný, ale stále hladový. A vezmu-li v úvahu ještě i to, že je to kluk, je to všechno jasné. Našeho Toma je opravdu lepší šatit. Myslíte, že ještě bude hůř? Já se bojím, že ano.