Řekla jsem si, že je lepší na nic nečekat. My dva, tedy já s manželem, oslavíme v pondělí 17.10. oficiálně společných 30 let. Je to prý perlová svatba, ale já perly nepožaduji. Vždyť by se ke mně ani nehodily. Kdybych byla mladá, třeba ještě, ale není to to podstatné.
Tak jsme se domluvili, že si uděláme hezký den jen my dva. Tedy napřed sami, později s dětmi. Už včera jsem si napsala seznam, co všechno mne dnes čeká v kuchyni, abych na nic nezapomněla :
– naložit maso na zítřejší čínu
– upéci štrúdl
– uvařit božihodovou polévku (vývar s domácími nudlemi a játrovou zavářkou)
– uvařit oběd – premiéra jídla, kterou mi doporučila dcera
– opražit si mandle
– udělat obložené chlebíčky
– udělat jednohubky
Vypadá to hrozně, co? Ale nebylo to tak zlé. Časově rozložené do etap jsem to krásně zvládla i já.
Hned ráno vyrazil manžel do města, aby mi koupil kytku.
Následovalo pečení štrúdlu. Ale nevím, jestli to mohu štrúdlem vůbec nazvat. Spíš závin. Těsto jsem tentokrát dala listové, tedy kupované a místo jablek jsem dala hrušky. Ty jsem měla nastrouhané v mrazáku a potřebovala jsem uvolnit místo. A tak proč to nezkusit, ne?
Čekala jsem, co na to řekne manžel, který napřed z mého nápadu moc nadšený nebyl, ale kupodivu – pochvala. To jsem ráda, mám to pro podruhé.
Pak jsem se dala do vaření. Na polévce se snad nedá nic zkazit, nudle jsem si udělala včera, zavářku jsem měla do zásoby také v mrazáku. (Já ten mrazák nemít, tak nevím.)
Premiéra toho „druhého“ – co k tomu říct? Snědli jsme to, ale že bychom se po tom utloukli to tedy ne. Nevím, jestli jsem něco špatně pochopila, spletla nebo jen máme jiné chutě, zítra přijde dcera, tak to s ní prokonsultuji.
Po obědě po siestě jsem se vrhla na obložené chlebíčky, které u nás nejsou nic extra, protože je dělávám dost často.
Hned pak jsem si opražila mandličky. Jo, ty já ráda, ale nejvíc mi chutnají, když si udělám doma.
Teď ještě pár jednohubek, moc ne, protože ještě zbyly chlebíčky a pak už jenom šampáňo na přípitek!
Přípitek – tím myslím, že snad tu sedmičku za celý večer s manželem zdoláme, je pravda, že nemáme už vůbec žádný trénink, tak snad se nebudeme vznášet jako motýl, jak je uvedeno na etiketě. A tonik, ten já také ráda, to je na žízeň.
A jak to dopadne, to bych vám měla prozradit snad zítra. Uvidím, jak to zvládneme, jestli si pustíme i ty „naše“ písničky na CD nebo DVD, ale budeme se snažit pokračovat v tom našem třicetiletém tažení i nadále.